War of the wolves 2: Proroctví

1. Kapitola

A pak Sebastian vykřikl: „Jednou přijdou doby, kdy všechny smečky spojí Sjednotitel a v jeho vedení bude válka proti Zaklínačům nadobro ukončena!"

Vztekle jsem zaklapla knihu. Nikde se nepsalo o tom, jak by takový Sjednotitel měl vypadat a už vůbec nikde jsem narazila na jakoukoli zmínku o tom, že Sjednotitel by mohla být žena.

„Emily, nechceš se jít projít na čerstvý vzduch?" zaslechla jsem u ucha dobře povědomý hlas. Jonathanův hlas.

Povzdechla jsem si, „Dobře."

Od tetina pohřbu uběhl necelý týden a já se od té doby nehnula z místa. Celé hodiny jsem trávila zavřená v knihovně marným pátráním po informacích o Sjednotitelovi. Avšak vzhledem k mému tvrdohlavému rozhodnutí, že o krátkém rozhovoru s duchem tety Lisy nikomu neřeknu, jsem byla naprosto ztracená a ačkoliv jsem si to přiznávala jen nerada, měla jsem strach.

Bála jsem se, co se stane, když nesplním tetino poslední přání a ještě víc jsem se bála, že se někdo o mém malém tajemství dozví.

„Odpoledne přijede Six club," sdělil mi Jonathan tiše, když jsme vyšli před nezvykle tichý dům a zahnuli směrem k lesu.

„Opravdu?"

„Přece bych ti nelhal," zasmál se.

Jonathan se úmyslně vyhnul místu, kde zabili tetu Lisu a já se marně pokusila potlačit slzy.

Hlasitě jsem vzlykla a Jonathan si toho nemohl nevšimnout. „No tak," špitl a povzbudivě se na mě usmál.

„Já... Vím, že bych neměla brečet, ale..." zamumlala jsem a Jonathan mě rychle táhnul dál od domu, abychom se dostali pryč z pro mě kritického místa.

Zastavili jsme se až hluboko v lese. Listí na stromech se už pomalu barvilo do veselých odstínů podzimu a celé okolí tak dostalo žlutooranžový nádech.

Jonathan roztáhl na zem deku a objal mě kolem ramen. Společně jsme se pak posadili a zády se opřeli o kmen statného dubu. „Nechci být alfou," zamumlala jsem po chvíli a bázlivě jsem se na něj podívala, „Bojím se, že celou smečku přivedu k záhubě. Vždyť jsem ani nedokázala zachránit tetu Lisu."

„Emily, co se stalo tvé tetě, není ničí a rozhodně ne tvoje vina a navíc-"

„Ale my ji viděli! Měla jsem něco udělat!" vykřikla jsem zoufale a ani se nebránila dalším slzám, ze kterých by za chvíli mohlo být slušně velké jezero pro Lochnesskou příšeru.

Jonathan chvíli neodpovídal, což mě znervózňovalo ještě víc. „Mám pocit, že se nechala zabít až příliš snadno," zamumlal po chvíli, „Skoro bych řekl, že měla něco v plánu."

Přikývla jsem, protože i já si s touhle myšlenkou neustále lámala hlavu. „Ty jsi pro mě taky hlasoval, když se volil nový vůdce smečky?" zeptala jsem se po chvíli.

„Že váháš," odpověděl s mírným úsměvem, „Byl jsem úplně první."

„Ale, Jonathane víš, že já nedokážu ubránit naši smečku před nebezpečími, jež na nás na každém rohu číhají."

„Nepochybuji o tom, že to bravurně zvládneš," nesouhlasil a jasně mi dal najevo, že na tohle téma už nehodlá dál debatovat. Mírně jsem se usmála. Co bych si bez toho Jonathana počala? Takových dobrých osůbek, co o vás nikdy nepochybují, člověk moc nepozná. „Měli bychom jít, nebo nestihneme tvou korunovaci," prohodil Jonathan po nějaké době a schválně větu formuloval tak, aby mi to vadilo, „Což rozhodně nepřipadá v úvahu," dodal, když si všiml mého kyselého úsměvu.