War of the wolves 2: Proroctví

21. Kapitola

Když ke mně časně zrána- ještě před východem slunce Jonathan tiše promlouval, byla jsem tak unavená a nervózní, že jsem hodnou chvíli předstírala spánek.

„Vážně bys už měla vstát," byla první věta, které jsem věnovala trochu pozornosti, „Nebo snad chceš vyrazit bez snídaně?"

Něco jsem zamručela a převalila se na druhý bok- chyba! Lůžko, na kterém jsem přespávala, bylo tak maličké, že pokud jsem se chtěla otočit, musela jsem to udělat hodně opatrně, nebo jsem- tak jako teď, sletěla na studenou podlahu. „Sakra," zasupěla jsem nevrle, a zatímco jsem se zvedala, vrhla jsem vražedný pohled na šklebícího se Jonathana, „Říkal jsi něco o snídani?"

Jen o půl hodiny později jsme už vyráželi do hlubin Starého lesa. Jonathan zvědavě pozoroval okolí a Margaret, držíc v ruce kopí strážců neustále pomrkávala a zívala, jak se snažila vyhrát nad únavou. Povzdechla jsem si a snažila se nevnímat pomyslné motýlky, kteří v obrovských hejnech lítali uvnitř celého mého břicha. Už dneska. Zněla mi hlavou věta, která slibovala, že ať už se stane cokoliv, některé věci to nadobro změní. „Jak vypadá to obřadní místo?" zeptala jsem se tiše a sama jsem byla překvapená tím, jak moc vyplašeně zní můj hlas.

Margaret se zastavila a otočila, aby mi pohlédla přímo do očí a Jonathan, který si všiml stopy paniky v mém hlasu, udělal krok doleva, aby byl ke mně blíž. „Není to místo, kam bychom chodili každý den," pronesla strážkyně tajuplně, „Však uvidíš."

Dál už jsme pokračovali v naprostém tichu a já se ani nesnažila sebrat odvahu na další otázku. Jonathan po chvíli přistoupil ke mně a vzal mě za ruku, „Jsme v tom společně, ano?" zašeptal, aby to Margaret neslyšela a já se přinutila přikývnout.

Navzdory jeho ujišťování jsem však byla krok od kroku nervóznější a co víc, věděla jsem, že i když Jonathan řekne cokoliv, konkrétně v tomhle jsem sama. Copak on bude Sjednotitel?

Obědvali jsme za chůze chleby se sýrem a během odpoledne jsem si začala přát, abychom už co nejdříve dorazili k tomu zpropadenému obřadnímu místu, protože tak bych to alespoň mohla mít rychle za sebou.

Jenže kromě zapadajícího slunce se kolem nás ani do večera nic nezměnilo a já už si začínala zoufat. Přála jsem si, aby s námi šel i zbytek party, protože když nic jiného, alespoň Juliiny a Peterovy neustálé hádky dokázaly na malou chvíli rozptýlit.

Pak jsme ale došli k jakémusi obrovskému starému stromu a Margaret se s výrazem posvátné úcty náhle zastavila, „A jsme tady," pronesla šeptem.

Kousla jsem se do jazyka a nejistě se rozhlédla- ano, tohle místo mělo rozhodně něco do sebe. Já si ale byla až moc jasna toho, že pokud to někdo věděl, zapomněl se mi zmínit o tom, co mám udělat, abych přijala poslání Sjednotitele.

„Mám nějaké jídlo, které se dá ohřát, co rozdělat oheň a pak se rozhodnout, jak dál?" zeptala se Margaret, jako by vytušila mé pochybnosti a já vděčně přikývla.

Jonathan se s širokým úsměvem vydal hledat dříví a já zatím obešla kolem dokola strom. Nic. Sakra, co teď? Jonathana a Margaret jsem vnímala jenom na půl ucha, a když by se mě někdo deset minut po večeři zeptal, co jsem jedla, nebyla bych mu schopná odpovědět.

Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že oba mí společníci spí a teprve poté jsem se co nejtišeji vysoukala ze spacáku a přešla zpátky ke stromu. Ten dostal díky svitu měsíce tajemný namodralý nádech, a když jsem se dotkla pevné kůry, přejel mi mráz po zádech. „Teto, kdybys tady byla a mohla mi poradit," zašeptala jsem do noci s pohledem upřeným na strom. Cítila jsem, jak kůra pod mou rukou nepatrně zavibrovala- jako by mi strom odpovídal!