War of the wolves 2: Proroctví

14. Kapitola

„Tenhle pohled je k nezaplacení," vydechla jsem ohromeně, s pohledem upřeným na temně modrou oblohu posetou tisíci hvězd. Odsud, z naší planety vypadaly tak maličké a bezvýznamné, ale ve skutečnosti byla většina z nich mnohem větší, než je Země.

„To jo," šeptl Jonathan, který tiše seděl vedle mě.

Sotva totiž skončila oslava, nenápadně jsme se vytratili k Jonathanovu domu, jenž byl většinou prázdný- vlci se nejčastěji zdržovali na louce a pokud sem přece někdo zavítal, obvykle se zase rychle vrátil k ostatním. Tudíž jsme věděli, že přinejmenším do úsvitu nás tady nebude nikdo hledat.

A únava? Když jste vlk, po nějaké době si pomalu začnete zvykat na nedostatek spánku. Sice budete tu a tam vypadat jako chodící mrtvola, nebo budete usínat při snídani jak už to je pár týdnů mým zvykem. A přece, vždycky se můžete alespoň částečně spolehnout na šálek kávy, který vás v lepších případech vytáhne z bryndy.

„Málem bych na něco zapomněl," ozval se z ničeho nic Jonathan a věnoval mi zářivý úsměv. „Ještě jsem ti nedal dárek."

„Ale přece-"

„Jaký ale? Tamta taška, to byl dárek od nás všech, takže mi prosím podej ruku a nech mě, abych ti slavnostně řekl všechno nejlepší, protože tuhle slavnostní řeč jsem vymýšlel celý den."
„Opravdu?" povytáhla jsem nevěřícně obočí.

„Dobře, tak ne úplně celý den, ale dal jsem si s tím dost práce." Usmál se na mě takovým tím štěněčím pohledem, kterému prostě nejde odolat.

„Fajn," zasmála jsme se a natáhla před sebe jednu ruku.

„Drahá Emily," začal Jonathan a široce se na mě usmál, „Než jsem tě poznal, myslel jsem si, že prostě nejsem takovej ten zamilovávací člověk. Nepředpokládal jsem, že do dvacetin potkám nějakou holku, která by se mi fakt líbila, a rozhodně jsem si neuměl představit, jak s někým chodím. A pak... Lup! Najednou ses tu objevila ty a já nevím. Z ničeho nic si pro mě byla důležitější ty, než naše mravenčí farma v lese a nějak jsem si uvědomoval, že mě k tobě cosi táhne. Láska, víš, přemýšlel jsem jak ji definovat a když jsem ani po několika dnech na nic nepřišel, z ničeho nic jsem si vzpomněl na tu knihovnu ve věži. Ani nevím proč, ale najednou mi to bylo všechno jasné. Lásku můžeš přirovnat k obrovské věži, ze které v momentě kdy se zamiluješ, začneš padat. Jak se bude tvoje láska prohlubovat, budeš i ty víc a víc padat do hlubin. A jediné, co tě před smrtelným pádem zachrání je ta osoba. Může tě zachytit těsně před dopadem na zem. A Emily chci, abys věděla, že já jsem skoro spadnul. Že jsi mě zachránila asi mikrometr nad zemí a že tě tudíž miluju víc než cokoliv jinýho. Vždycky tady pro tebe budu, ať se děje co děje. Tím, ačkoliv vlastně nevím, jak to souvisí s tvými narozeninami, ti chci popřát všechno nejlepší!"

„Jonathane," vydechla jsem, úplně zbavená slov. Neměla jsem daleko k slzám a nezmohla jsem se na nic víc, než na něj užasle zírat se směsicí lásky a ohromení.

On mi můj údiv oplácel mírným úsměvem a opatrně pustil mou ruku- když tak učinil, zjistila jsem, že v ní něco zůstalo. Byla to docela malá, sametová krabička, která (ačkoliv jsem to teď v měsíčním svitu nemohla dost dobře rozpoznat) barvou ze všeho nejvíc připomínala právě tmavě modrou noční oblohu, kterou jsme ještě před chvílí sledovali.

Opatrně jsem ji otevřela a zjistila, že uvnitř se nachází krásný stříbrný řetízek. Nebylo to nic přehnaného, ale přesto překrásného- jednoduchý řetízek a na něm, docela maličký přívěsek ve tvaru srdce. „To je nádhera," zašeptala jsem ohromeně, „Moc děkuju."