War of the wolves 2: Proroctví

18. Kapitola

Tržnice opravdu hýřila barvami. Červené, oranžové, žluté, modré i zelené stánky byly všude kolem nás.

Ze všech stran se ozýval povyk, jak se lidé zaujatě dohadovali o ceně. Okouzleně jsem otočila hlavu směrem ke stánku s čerstvým pečivem. Já snad budu slintat. Makové koláčky vypadaly tak lákavě, že bych klidně utekla ostatním, jen abych si jeden mohla koupit.

Ale jak jsem tak šla, s hlavou otočenou dozadu k jídlu, nedívala jsem se před sebe a nedávala vůbec pozor. No a...

„Jonathane? Počkejte, nekoupíme si tady koláče?" křičela jsem dopředu na ostatní nemohouc odtrhnout zrak od té nádherné podívané.

Z omámení mě ale vytrhla bolestivá rána přímo do hlavy. „Au," vykřikla jsem a následně si uvědomila, že tuhle nehodu jsem nejspíš způsobila sama, „Moc se omlouvám." Rychle jsem se sehnula, abych ze země zvedla tašku, kterou osoba, do níž jsem narazila, nechtěně upustila.

„Emily?"

Překvapeně jsem vzhlédla, „Jane?"

„Ahoj!" Fénixka mě nadšeně objala, „Co tady děláš? A jsou tu i ostatní?"

„Jonathane, říkám ti, že ještě před minutou šla přímo vedle mě!" bránila se Julie a Jane, se vesele usmála, protože si ,ostatních' jak se zmateně rozhlíží kolem dokola, stejně jako já všimla.

„Tady!" křikla jsem a zamávala.

Jonathan očividně s úlevou vydechl a Julie si na důkaz toho, že nic neprovedla, zaklepala na čelo.

Ostatní šli hned za nimi a za chvilku strávenou odstrkováním nakupujících občanů už byli přímo u nás. „Jane?" tázala se překvapeně Ellie a dotyčná ji na místo odpovědi objala.

„Musíte mi všichni vysvětlit, kde se tady berete, protože tohle je jedno z posledních míst, na nichž bych hledala švédské vlky."
Přikývla jsem, „Tak nám pověz, co tady děláš ty."

„Jsme tu z Johnem na výpravě," vysvětlovala a já si rychle vzpomněla, že John je Janin kluk, „Poslal nás sem Orian. Ale nerada bych o tom mluvila takhle na veřejnosti, není to povídka určená pro cizí uši."

„Souhlasím," odpověděl Peter a očividně byl myšlenkami u našeho poslání, „Pojďme někam jinam."

„Ukážu vám hostinec, v němž jsme s Jonem ubytovaní. Teď tam bude nejspíš klid, tak si můžeme vskrytu promluvit u čaje a nějakého dobrého jídla."

„To zní fajnově," souhlasila jsem.

„Jdeme!" zavelel Jonathan s úsměvem a chytil mě za ruku- prý abych se zase neztratila.

XXXXX

Spokojeně jsem usrkla teplého bylinkového čaje. Už byl večer a celý den jsme strávili bloumáním po městě společně s Jane a Johnem, který ale s fénixkou odmítl jít na trhy- proto jsme ji potkali samotnou. Jak se ukázalo, oba byli docela dobře informovaní o proroctví, tudíž nás nečekal dlouhý zamotaný výklad. Jasminským hvozdem na rozdíl od nás pouze procházeli. Cíl jejich cesty ležel až za lesem- jakési království, které dlouho bylo spřáteleno s fénixy a potřebovalo pomoc.

Teď už byl večer a my se vrátili do hostince, v němž jsme se uchýlili k tomu nejodlehlejšímu koutu místnosti, abychom probrali všechno co se nám za poslední dny a týdny přihodilo.

Přenechala jsem vyprávění ostatním a jen jsem spokojeně poslouchala.

„Kudy budete pokračovat teď?" zeptala se Jane a já okamžitě uhodla, že má něco za lubem.