War of the wolves 2: Proroctví

22.Kapitola

Jak se brzy ukázalo, den sotva začínal. Když jsem se probrala, bylo jen něco málo po půl desáté a přestože s tím Abraham moc nesouhlasil, v deset jsem už stála na nohách, nahnutá nad velkým stolem v pracovně. Přede mnou ležela velká mapa a kousek od ní pak relfus.

Nejistě jsem se kousala do rtu a čekala. Za pár minut se ozve zaklepání na dveře a vstoupí zástupkyně jeleních lidí. Jen matně jsem si vzpomínala na rozhovor, který jsme spolu s Colleen vedly- připadalo mi, jako by od té doby uplynul nejmíň rok. Abraham mi před chvílí sdělil, že naše lesy se teď hemží spoustou jelenů a laní, jež se sjeli z nejpodivnějších koutů světa, aby s námi uzavřeli spojenectví- čekalo se jen na to, až si já jakožto alfa podám ruku s jejich králem.

„Emily?" ve dveřích se objevila nejprve laní hlavička a vteřinku na to už přede mnou stála Colleen.

„Ahoj," pozdravila jsem ji nejistě.

„Když jsme spolu mluvily posledně, bylo to dost narychlo," začala a její klidný tón mě trošku uklidnil.

„Já vím," usmála jsem se, co nejsrdečněji jsem dovedla a přísahala bych, že jelenice mi to oplatila, „Ehm, chceš se posadit, nebo tak něco?" Nebyla jsem si jistá, co se sluší a co ne, když komunikujete s jeleny.

„V pořádku," odpověděla, „Víš, tehdy jsem ti úplně nedopověděla, jak je to s tou rodinou tvého otce a jeleny."

Tázavě jsem se na ni zadívala, „Povídej."

„Matka tvého otce patřila k našim," začala Colleen, „Ale zamilovala se do tvého dědy. Takže se musela vzdát svých schopností, protože, abys věděla, nikdo z jeleního lidu nemůže žít se smrtelníkem. Tvoje babička ale měla sestru- mou babičku."

Šokovaně jsem na ni zírala, jak jsem se snažila všechno, co právě řekla zpracovat. Ať jsem ale chtěla sebevíc, stále jsem se nemohla dopracovat k výsledku. Takže jsem na chudáka Colleen zírala asi jako na naší matikářku. „Chápu to dobře, že jsi něco jako moje hodně vzdálená sestřenice?" zamumlala jsem nakonec.

Jelenice přikývla, „Myslela jsem, že bys to měla vědět."

Přikývla jsem stále poněkud šokovaně a z tohohle transu mě probral až Jon, který se po několika minutách objevil ve dveřích, aby nám sdělil, že přišel čas na obřad spojenectví.

„Tak pojď," pobídla jsem laň a obě dvě naplněné jakousi nejistotou jsme se vydaly ven z pracovny a dolů po širokém schodišti. Tam jsme narazily i na Randyho, který s širokým úsměvem kráčel za Julií a snažil se potlačit smích, protože Peter své sestřence právě předčítal z velkého papíru několik důvodů, proč nenosí oblek.

Během chvilky jsme všichni sešli před dům a já si zděšeně uvědomila, že kromě vlků a jelenů je tu i někdo další- muž s velkými fialovo-černými kruhy pod očima a papírově bílou průsvitnou pokožkou. Upír.

Stál nad připravenou bílou miskou, z níž měl již za několik okamžiků pít, a já rychle potlačila vzpomínky na bolest, která je s obřadem spojenectví spojená. Vyhledala jsem očima Jonathana a všimla jsem si, že i on pozoruje mě.

Nechala jsem proto Colleen odejít k jejím jelením přátelům a co nejrychleji- ale zároveň tak, aby to nevzbuzovalo pozornost, jsem se vydala za Jonathanem. „Vzpomínáš si na to, jak to bylo minule?" zeptala jsem se s potutelným úsměvem, když jsem si tu vzpomínku vybavila. Já, Jonathan, Jane, Lilie a Leah jsme se všichni nadšeně vrátili z lesa. Nebylo to moc dlouho poté, co jsme se s Jonathanem poprvé políbili a z obřadu spojenectví jsem byla ještě vyplašenější než teď.