War of the wolves 2: Proroctví

25. Kapitola

Kobka byla temnou nepřívětivou místností, v níž mi jedinou společnost dělala plíseň a k mému překvapení ještě někdo.

Sotvaže mě Zaklínači odvedli po nespočtu schodů do sklepení a vstrčili mě do mé cely, s rachotem za mnou zabouchli těžké kovové dveře, což mě poněkud zaskočilo, jelikož jsem očekávala mříže. Jediné co se dalo za mříž pokládat, byla úzká škvíra na dveřích, přibližně ve výšce očí, v níž bylo několik zhruba deset centimetrů dlouhých kusů železa- tolik k mřížím.

Když jsem se ale pořádně rozhlédla kolem sebe, čekalo mě ještě jedno překvapení. Nejenže mě nevsadili do cely mých snů, ale mým spoluvězněm byla úplně poslední osoba, u níž bych očekávala, že se ocitne zrovna tady. „Teto?" zeptala jsem se a hlas se mi zlomil.

„Emily," usmála se milým konejšivým způsobem a já si matně uvědomila, že od ní nemohu odtrhnout zrak.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se a samotnou mě překvapila hořkost v mém hlase, „Mám snad začít plnit další proroctví?"

„Emily," teta Lisa se posadila na tvrdou lavičku a já ji pomalu, neochotně napodobila, „Zatím si vedeš moc dobře."

„Dobře?" hlas mi přeskakoval do nemožných výšin, „Vždyť jsem neudělala vůbec nic a nechala jsem se zajmout Zaklínači. Vedu si dobře, jenom pokud chci skončit v pekle, ale odpusť teto, že nevidím nic pozitivního na tom, že hniju v hnusným starým žaláři!" Netušila jsem, odkud se všechna má zlost bere. Jakmile ale jednou vyvřela na povrch, věděla jsem, že zamknout ji zpátky do uzavřeného koutku v mé mysli bude těžké.

A abych řekla pravdu, ani mě to příliš netrápilo. Bylo totiž mnohem snazší se vykřičet na první osobu, která mi přišla do cesty. Jako bych tím mohla něčeho dosáhnout...

„Lepší?" zeptala se teta po chvíli, kterou jsem strávila nepříčetným hulákáním a nadáváním na všechno, počínaje lavičkou, ze které jsem vstala, abych mohla pochodovat sem a tam po místnosti.

„Lepší," zašeptala jsem a posadila se zpátky, „Omlouvám se."

Teta pokývala hlavou, jako by se absolutně nic nestalo a já si položila otázku, jestli by mi podobné chování prošlo v dobách, kdy byla na živu. Nejspíš ne.

„Za chvíli se vrátí," teta vševědoucně ukázala na dveře, a pak pokračovala, „Přišla jsem tě jen varovat. Neříkej jim nic o proroctví- a když říkám nic, myslím tím, že ani to co se ti teď zdá jako nedůležité. Prostě mlč a vyčkej, někdo tě snad v brzké době přijde zachránit. A ještě něco," na chvíli se odmlčela jako by naslouchala nějakým zvukům. Já však vůbec nic neslyšela. „Jakmile se vrátíš ke smečce, zajdi do sklepa za Melissou a jejími přáteli. Bude tě očekávat."

„Ale teto-" chtěla jsem jí říct, že nesouhlasím ani s jednou z jejích instrukcí, snad jen s výjimkou toho, že nic neprozradím.

To už ale hlasitě zarachotil klíč v zámku a vteřinku na to se s odporným zaskřípáním otevřely dveře dokořán. Letmo jsem pohlédla na tetu, zvědavá co udělá, až ji stráže spatří, ale ona zmizela. Jako by tu nikdy nebyla. „Musím přiznat, že jsi na tom psychicky hůř, než jsem si myslela. Jsi tu půl hodiny sama a už takhle vyvádíš," Andrea stála přímo za mnou s potměšilým úsměvem, který nevěstil nic dobrého.

„To víš," věnovala jsem jí nejsrdečnější pohled, jaký jsem dokázala narychlo zpodobnit- stačí přičíst můj odpor k téhle konkrétní Zaklínačce a myslím, že všichni víme, jak můj pokus dopadl.

„Vstávej," pobídla mě.

„Jinak co?"

„To nechceš vědět."