War of the wolves 2: Proroctví

2o. Kapitola

Ráno přišlo dřív, než by se nám zamlouvalo a já se ještě před svítáním vzbudila s drkotáním zubů. No jo, léto je už definitivně v háji. S překvapením jsem zjistila, že oheň je vyhaslý a že všichni spí.

Rozhodla jsem se nezabývat tím, že na nás mohl kdokoliv zaútočit, zatímco jsme spali a s mírným úsměvem jsem se rozhodla opatřit nám něco k snídani. Vzhledem k tomu, že valná většina lesních bobulí byla dávno pryč, byl to úkol k ničemu a já se tak po chycení jednoho hubeného králíka rozhodla, že polévka bude muset stačit- vlastně to byla jediná možnost jak nasytit celou partu.

Zatím jsem začala ohřívat vodu a nesměle jsem se dala do škubání králíka, což mi nejenže nešlo, ale i se mi u toho občas zvedl žaludek. Johnovi zbylo nějaké koření, tak to pak nějak dochutím-

„Jídlo?" Přerušil mě z rozjímání hlas a já se ani nemusela namáhat přemýšlením, protože domyslet si komu patří, nebylo o nic těžší, než napočítat do pěti.

„Jestli máš hlad, můžeš zatím oškubat králíka," usmála jsem se, potěšená tím, že by mou práci mohl převzít někdo jiný.

„S radostí," odpověděl Jonathan a opatrně převzal králíka i malý švýcarský nožík.

Otřela jsem si ruce do trička, doufajíc, že se tak zbavím králičí krve a pomalu jsem se postavila, „Mám vzbudit Johna a zeptat se, jestli nám půjčí nějaké koření na ochucení?"

S polévkou bylo nakonec mnohem víc práce, než jsem předpokládala, ale ve výsledku to stálo za to. Sice jsem během vaření několikrát přemýšlela nad tím, jestli jsem neměla znovu usnout, na místo zkoušení nových kulinářských experimentů, ale tak či onak, jídlo bylo poživatelné a když máte stejný hlad, jako ve výsledku my, bude vám i okoralý chleba připadat vynikající.

Když jsme velkou dřevěnou misku, kterou Jonathan vykouzlil, zcela vyprázdnili, uhasili jsme ohniště a vydali se směrem k tunelu.

„Jste si jistí, že to vede vážně do Starého lesa?" tázala se Julie podezřívavě, sotva jsme dorazili k otvoru.

„Chceš vědět pravdu?" usmál se Jonathan, „Vůbec netušíme, kam to vede."

„Alespoň jste to řekli hned," uchechtl se Peter a já předpokládala, že pro jednou uzavře spojenectví se svou sestřenicí a rozhodnou se stávkovat, dokud nevymyslíme jinou cestu. Nic takového se však nestalo a k mému velkému překvapení Peter udělal krok vpřed a jako první se vsoukal do úzkého tunelu.

Mírně jsem se usmála a sebevědomě jsem jej následovala. Jonathan šel hned za mnou a ani ostatní se nerozmýšleli tak dlouho, jak bych čekala a během pěti minut už jsme všichni stáli v husté tmě. „Světlo?" Zeptala jsem se a nikdo nemohl vidět, že se široce usmívám, zatímco jsem mávala rukou, abych nám osvítila tunel.

„Mnohem lepší," broukla spokojeně Ellie a celý náš průvod se vydal kupředu, s trochou štěstí přímo do Starého lesa.

Zanedlouho jsme úplně ztratili pojem o čase- pro Jonathana náš pochod tmou trval několik dní, během nichž (chudáček, mučedník- jak se nazval) vůbec nedostal najíst, Ellie to připadalo jako několik desítek minut a já byla přesvědčená o tom, že již minulo poledne. Protože jsme ale neměli prakticky nic k jídlu (vyjma jednoho posledního kousku včerejšího jelena), museli jsme se pokusit dostat co nejdříve na konec tunelu.