War of the wolves 2: Proroctví

12. Kapitola

„Vstávat! Jedeme do Brooklynu!"

„Cože?" unaveně jsem se posadila.

Bylo ráno, měla jsem hlad, a co bylo asi úplně nejhorší, nejraději bych si lehla a spala dál. Ale s Jonathanem jsme se včera domluvili, že k prorokovi se vypravíme už ráno, abychom se mohli cestou zpátky podívat na brooklynský most a stihli i další zajímavá místa. Konec konců neměli jsme tolik času na to každou atrakci obdivovat celý den.

„Emily, být tebou bych pohnul."

„Proč?" zeptala jsem se unaveně.

„Chceš snad snídani?"

To mě dočista probralo. Rychle jsem zamrkala a promnula si oči. Následně jsem došla do koupelny, sčesala si vlasy do vysokého culíku a oblékla se. Jonathan, který na mě čekal v křesílku, už byl očividně delší dobu vzhůru. „Můžeme?" zeptala jsem se.

„Ovšemže," přikývl a nabídl mi rámě.

Seděla jsem ve žlutém taxíku a s mírným úsměvem sledovala newyorské ulice. „Jonathane, pamatuješ si adresu toho proroka?" zeptala jsem se.

„Jasnačka," odpověděl a vytáhl z kapsy drobný papírek zmuchlaný do kuličky, na němž nejspíš bylo napsané číslo domu.

Po chvíli taxikář zastavil na začátku ulice, jak jsme mu řekli a my s Jonathanem už vystupovali z auta. „Začínám být nervózní," šeptla jsem tiše a vyhledala Jonathanovu ruku.

„Neboj," odpověděl a stiskl ji.

Společně jsme se začali pomalu trousit ulicí, oba plně oddaní svým myšlenkám. „Tady to je." Jonathan ještě koukl na pomačkaný papírek a přikývl. Já přešla k domovním dveřím a našla příslušný zvonek. Co se asi dozvíme? Co nám poví? Naposledy jsem se zhluboka nadechla, zavřela oči a stiskla tlačítko.

Chvíli se nic nedělo a já začínala doufat, že prorok třeba není doma. Jenže takové náhody se stávají málokdy a já si proto jen povzdechla- úlevou i nervozitou zároveň, když z okna nad námi vykoukla bělovlasá hlava staršího muže s bradkou. „Co chcete?"

„Ehm, dobrý den," začala jsem rychle, „Můžeme dovnitř?"

Zpytavě se na mě zadíval a já pod jeho zkoumavým pohledem rychle sklopila oči k zemi, protože jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi ten muž čte myšlenky. „Počkejte chvíli," zamumlal tiše.

Vteřinku na to jsme slyšeli, jak z druhé strany odemyká dveře a následně už jsme stáli tváří v tvář starci.

Překvapilo mě, že prorok byl mnohem menší, než jsem si představovala. Měl svítivě zelené oči, které působily uklidňujícím dojmem- dost mi tím připomínal Oriana. „Rychle pojďte," zamumlal a nejistě se rozhlédl po ulici.

Nemusel to říkat dvakrát. S Jonathanem jsme se nahrnuli do maličké předsíně. „Co to je za talíř?" zeptal se Jonathan s pusou dokořán a já se na něj pobouřeně ohlédla. Když jsem ale také spatřila centrum jeho zájmu, musela jsem uznat, že kdyby se nezeptal on, udělala bych to já.

Na zdi totiž visel přidělaný úplně černý talíř, v němž se jakoby pohybovaly malé planetky sluneční soustavy.
„Tohle?" prorok se pobaveně otočil ke zdi, „Kus porcelánu."

„Neřekl bych," odpověděl Jonathan nedůvěřivě, ale poslušně proroka následoval do útulného obýváku.

„Posaďte se," vybídl nás prorok, „Dáte si čaj?"