War of the wolves 2: Proroctví

26. Kapitola

Znáte ten pocit, že se vám rozskočí hlava? Jako by samou bolestí nemohla přežít vcelku. Je to nechutné a nejlepší popis je asi takový: někdo se vám snaží zevnitř rozmlátit hlavu na obrovskou spoustu drobných kousíčků.

Něco takového jsem právě zažívala, ale nedokázala jsem si úplně vzpomenout proč. Myšlenky mi splývaly jedna přes druhou a odlišit je stálo úsilí, které jsem... Inu nebudeme si nic nalhávat- nebyla jsem si úplně jistá, jestli se chci z tohohle transu probrat zpět do nekonečného víru svého kouzelného života. Podobné situace mě navíc naučily, že příšerná bolest umí být ještě mnohem, mnohem horší.

Nevěděla jsem, kolik času uplynulo, co se za tu dobu přihodilo. Bolest se stupňovala a jediné, čím jsem si v těch chvílích byla jistá, je skutečnost, že jsem jí chtěla uniknout. Moje hlava!

Jediná změna, které jsem se dočkala, byly hlasy. Zpočátku mi připadaly jen jako velmi vzdálený šum. Pak jsem rozeznala jednotlivá slova a najednou jsem dokázala poskládat celé věty. „Jonathane, musíme být trpěliví. Dostává se z toho a my jí teď musíme dopřát dostatek klidu. Spánek léčí."

Ten hlas! Byl mi povědomý a věděla jsem, že určení jeho původce by nemělo být problémem. Abraham? Jon? Matthew? Ne, to nebyl rozhodně nikdo z nich. Když ne, tak kdo tedy? Spánek sice možná léčí, jenže když člověk nedokáže usnout a jen má pocit že umře bolestí, je to pěkně na houby.

Nevěděla jsem, co dělat... Chtěla jsem s tím skoncovat. A čas plynul...

Zamrkala jsem a překvapeně jsem oči zase zavřela, jelikož ta náhlá záře okolí mě po tak dlouhé době v temnotě doslova oslepovala. „Emily, slyšíš mě?"

„Jo," zasípala jsem, ochromená zjištěním, že můžu mluvit.

Zaslechla jsem úlevné vydechnutí, „Tentokrát jsi mě fakt hodně vyděsila."

Znovu jsem otevřela oči, a přestože se mi díky světlu úplně zalily slzami, nechala jsem je otevřené a pohlédla Jonathanovi do tváře plné štěstí. „Jsem v pořádku," zamumlala jsem. Věděla jsem, že si dělal starosti- už pekelně dlouhou dobu jsem slyšela, co říkají lidé v mém okolí.

„Teď už jo," uchechtl se, „Díky Orianovi."

„Orianovi?" zeptala jsem se zjišťujíc, že pokud přiřadím stvořitele vesmíru k tomu uklidňujícímu hlasu, který jsem po dobu svého „bezvědomí" slyšela nejvíc, nějak mi to k němu sedí mnohem víc než k ostatním adeptům.

„Je tu i s Jane," vysvětloval Jonathan, „Když jsme tě dostali do sídla, byla jsi na tom zle a Abraham tvrdil, že si není jistý tím, jak by ti měl pomoci. Andrea na tebe použila dost ošklivý jed a přiznám se, že i Orian vypadal hodně ustaraně."

Soudě dle Jonathanova nezvykle vážného výrazu to bylo ještě horší, než mi řekl, ale rozhodla jsem se do toho dál nedloubat. Na tu bolest, jejíž ozvěna se ozývala i teď, jsem vzpomínat rozhodně nepotřebovala. „Je to za námi," zašeptala jsem tedy a přitiskla jsem své rty na jeho, „Co budeme dělat dneska?"

„Ty zůstaneš v posteli," odvětil s vážným výrazem a já si spokojeně všimla, že v očích mu září jiskřičky, které tam ještě před chvílí nebyly. „Já ti dojdu pro něco k jídlu."

„Jsi si jistý, že tu zůstanu?" odpověděla jsem s širokým úsměvem.

Zastavil se ve dveřích, „Opovaž se," jeho široký úsměv mi ale prozradil, že mám vyhráno.

Opatrně jsem vstala a došla ke skříni, v níž jsem se okamžitě začala hrabat, a sotvaže jsem našla nějaké kalhoty, tričko a příjemný teplý svetr, pohlédla jsem na Jonathana se smrtelně vážným výrazem, „Počkej pět minut."