War of the wolves 2: Proroctví

10. Kapitola

„Pořád tomu nemohu uvěřit," zamumlala jsem ohromeně a s úsměvem jsem vykročila k letišti.

Jonathan se na mě usmál, „Dost se divím, že nás nechali jen tak bez dozoru. Normálně by mi nedovolili ani navštívit babičku."

„Jakou babičku?" podivila jsem se a rezignovaně jsem mu podala držadlo svého kufru, které se mi už hodnou chvíli snažil nenápadně sebrat.

Jonathan pokrčil rameny. „Nevím, žádná babička mě nenapadá. Ale kdyby náhodou byla, zaručuju ti, že návštěvu by mi nedovolili."

Zasmála jsem se a s úsměvem přikročila o něco blíž k němu. Bylo jasné, že v nejbližší době nás čekají krušné časy a naše úkoly v New Yorku taky nejspíš nebudou zrovna procházkou růžovým sadem. Jak mi ale Jonathan sdělil hned poté, co Duncan odjel, měli bychom si proto o to víc vážit každé příjemné chvíle a neměli bychom svou mysl přetěžovat zbytečnými obavami týkajícími se budoucnosti. A měl pravdu- jak jsem tak kráčela vstříc letištní hale, najednou jsem si uvědomila, že teď jsme s Jonathanem snad poprvé na nějaké výpravě dočista sami- bez kamarádů, dospěláků, nebo třeba jasnovidné Gracie. Mimo to se zatím nikdo nezmiňoval o nějakých komplikacích, nebo něčem na co si dát pozor. Takže by se z cesty do New Yorku mohl vyklubat příjemný výlet? Pokradmu jsem pohlédla na Jonathana.

Ten si toho ale všiml a očividně se mě rozhodl potrápit. „Na co zíráš?" zeptal se s předstíraným rozhořčením.

„Vážně nechceš pomoct?" rozhodla jsem se tu hru hrát s ním, „Vypadáš poněkud komicky."

„To víš. Ale vždyť naše paní Sjednotitelka by zbytečně neměla namáhat své ruce na něco tak zbytečného, jako je tahání kufru, když je bude brzo potřebovat na máchání ve vzduchu při proslovech."

„Hele!" ze strany jsem do něj se smíchem šťouchla loktem, „Kdo říkal, že budu máchat rukama ve vzduchu?"

„Já?" tázal se a koutky mu cukaly, jak se snažil zadržet smích.

„Jonathane!"

Věnoval mi zářivý úsměv a pustil oba naše kufry. Já se překvapeně zastavila a se zvednutým obočím na něj pohlédla. „Co si přejete, ó má vyvolená? Jonathan je vždy k vašim službám!"

„Jonathane," zopakovala jsem se smíchem a přistoupila k němu.

On mě objal okolo pasu a úsměv se mu ještě rozšířil. „I nohy už jsou unavené?" zeptal se, stále prozaicky, „Chceš nést?"

„Ne, Jonathane. Spíš bychom si měli pospíšit, protože jinak nestihneme letadlo."

„Svatá pravda!" vykřikl tak nahlas, že se po nás několik lidí pohoršeně ohlédlo.

Trvalo snad nekonečně dlouho, než jsme se konečně prodrali davy a dostali se přesně tam, kam jsme potřebovali. Na krajinu již padl soumrak a v klimatizovaném letadle nebylo zrovna nejtepleji. Přitáhla jsem si mikinu blíž k tělu a hlavu jsem si položila na Jonathanovo rameno. On se na mě široce usmál. „Kdybych usnula, vzbuď mě, až přistaneme v Londýně," zašeptala jsem a vyčerpaná všemi těmi převraty, jež nabraly události v posledních dnech, jsem spokojeně zavřela oči.

Abraham nejspíš neměl tolik času, aby v krátkém čase opatřil jízdenky rovnou ze Stockholmu do New Yorku, tak jsme nejdříve měli stavět v Londýně. Tam, pokud vezmeme v úvahu všechny kontroly, zbývaly asi dvě hodiny, které, jak jsme se s Jonathanem rozhodli, už když jsme si prohlíželi letenky, strávíme chozením po obchodní zóně a mohli bychom se i najíst.