War of the wolves 2: Proroctví

13. Kapitola

Jenom s námahou jsem se vyhrabala z postele a rozhlédla se kolem sebe. Nejdřív jsem si zděšeně uvědomila, že nikde nevidím Jonathana a vzápětí jsem si všimla přeloženého papíru, jenž ležel na mém nočním stolku. Popadla jsem jej a rychle přelétla očima po textu.

Šel jsem nám dopředu sehnat lístky na metro, jestli už jsi vzhůru, za chvíli jsem zpátky.

Unaveně jsem papír položila zpět na původní místo a zabořila hlavu do polštáře. Včerejší koncert pro mě dosud neznámé skupiny se trochu protáhl a do postele jsem se dostala až někdy v půl třetí. Teď bylo něco málo po osmé, což bylo dost divné vzhledem k tomu, že obvykle po ponocování nevstávám dřív než v poledne.

Chvíli jsem ještě ležela se zavřenýma očima a nakonec jsem se rozhodla, že bude lepší jít se obléknout. Konec konců Jonathanův plán na dnešní den byl poněkud nabitý.

XXXXX

Nadšeně jsem se nadechla chladného švédského vzduchu. Byli jsme doma. Včerejší den jsme celý strávili obchůzkami po dle Jonathana nejlepších místech z New Yorku. Takže jsme viděli sochu svobody, která se ale Jonathanovi zdála nudná a většinu dne jsme strávili v lunaparku na Coney island. Večer jsme sbalili všechno to oblečení, co Jonathan tak pracně vybaloval a vyrazili na letiště...

„Emily, Jonathane!" Z velkého sídla se vyřítila Julie s Jessicou a Ellie, s menším odstupem za nimi pak Peter a Randy.

Radostně jsme jim vyběhli vstříc a začali jsme se všichni hromadně mačkat. „Tak co?" zeptala se Julie starostlivě a já jen zamračeně přikývla.

„Skoro nic jsme nezjistili," odpověděla jsem šeptem a všichni jsme se pomalu vydali k domu.

Duncan, který nás na letišti vyzvedl, nám neochotně vzal kufry a následoval nás do sídla.

Uvnitř bylo vcelku ticho, nezahlédla jsem nikoho z hostů, tudíž jsem mohla klidně vydechnout, protože oslavování příchodu podzimu už skončilo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu něco změnilo a po pravdě jsem i na chvíli začínala doufat, že se na schodech každou chvílí objeví teta Lisa, oděná v jedněch ze svých středověkých šatů.

Jenže zrovna v tu chvíli, kdy jsem se nechala ukolébat touhle mylnou představou, z malých ebenových dveří vyšel Abraham, s lehce ustaraným úsměvem. To mi připomnělo všechny starosti, které jsem v posledních dnech úspěšně potlačovala a opět mě zaplavil neúprosný pocit nebezpečí a bezmocnosti.

„Zjistili jste něco?" zeptal se Jon, který právě zavíral dveře.

„Trochu," odpověděla jsem nejistě.

„Fajn," Abraham se ulehčeně usmál a já si zkousla ret, protože mi došlo, že to co jim za chvíli povíme, je spíš znervózní, než uklidní, protože ani prorok toho nevěděl o moc víc než oni. Teto, proč?

Duncan nám odnesl kufry do pokojů, Matthew se zachoval vlídně a dovolil ostatním z party zůstat na poradu a všichni jsme se přesunuli do pracovny.

Nejdřív jsme se dohadovali, jak jsme se snažili zabrat si nejlepší místa na gauči a když se všichni posadili, pohledy přítomných se upřely na mě a nastalo výmluvné ticho. „Takže," začala jsem nejistě, „Prorok si myslí, že to místo které hledáme je jakýsi Jasminský hvozd. Problém je ale v tom, že ve vesmíru nenajdete jediné místo, které by neslo tenhle název."

„Aha," povzdychla si Julie zklamaně, že neslyší příliš dobré zprávy.

Randy se kousl do rtu, podobně jako to dělám často já a Abraham se na mě zamyšleně zahleděl. „Neřekl vám, alespoň přibližně, kde by to mohlo být?"