War of the wolves 2: Proroctví

6. Kapitola

Netuším, jak dlouho to trvalo, než jsme se od sebe odtrhli, nicméně vím, že v tu chvíli kdy se tak stalo, se dostavil pocit nervozity. „Budu muset jít tam dolů, že?"

Jonathan se na mě nejistě usmál, „Jestli nechceš, můžeme zůstat tady."

Beze slov jsem ho objala. Vím, že je třeba jít za ostatními a vše vysvětlit. I když tahle Jonathanova druhá možnost se zdá o tolik lákavější a příjemnější- bylo by pěkné zapomenout na všechny starosti a jen se tiše krčit v knihovně. Oba jsme si ale jasně uvědomovali, kde jsou hranice toho, co člověk chce a co musí.

O pár momentů později jsem tak už v o něco lepším rozpoložení, převlečená ze zakrvácených šatů do pohodlných džínů a tílka a s velkou vrstvou korektoru kolem očí, abych zakryla stopy po pláči, scházela v doprovodu Jonathana zpět ke všem hostům.

Když jsme dorazili do jídelny, všichni přítomní, jež do teď vzrušeně debatovali- s určitostí sto jedna procent o proroctví- ztichli a vyčkávavě upřeli své pohledy na mě. Bože, teto kde jsi, když tě potřebuju? Nejistě jsem rozhodila rukama a s šokem jsem si uvědomila, že slova, která hledám, stále nepřichází. Takže to budu muset odříkat z fleku. „Ehm," ukázkový začátek, „Omlouvám se za nečekané problémy. Už by to všechno mělo být z větší části v pořádku. A zatím... Abrahame, jak to že jsi ještě našim hostům nenabídl občerstvení?"

Avšak nejstarší z nejstarších se nehodlal nějak pohnout, jen na mě zíral s nepřítomným úsměvem, jako by ani nebyl tady. Tudíž v celé místnosti zavládlo nervózní ticho. Sakra, to se zrovna dvakrát nepovedlo.

Julii to asi taky došlo; „Já pro něco skočím," vyhrkla rychle, „V kuchyni se možná ještě najde koláč."

Vděčně jsem se na ni usmála. A co se týče Rady, budu se jim asi muset omluvit. Měla jsem je vyslechnout rovnou, pak by nedošlo k něčemu podobnému, jako teď. Nicméně když na mě ostatní stále ještě civěli, aniž by měli v plánu s tím někdy přestat, musela jsem potlačit obrovské nutkání je okřiknout. Takže jsem si bolestivě zkousla ret, a když z něj opět začala vytékat krev, s širokým hraným úsměvem jsem vykročila ke svému místu. Ostatní neznámé tváře návštěvníků, kteří seděli u menších stolů, jež sem někdo donesl očividně pouze kvůli této příležitosti, jsem vůbec nevnímala a v celé té mase jsem zachytila jen jeden jediný pohled.

Leah. Ať už ji potkalo cokoli, a ať už se v Kouzelné Dimenzi děje cokoliv, musím s ní mluvit. Mlčky jsem se posadila vedle ní a beze slov ji objala. „Leah, co se stalo? Jak to že o tom víš?" zeptala jsem se nakonec.

„Emily, omlouvám se, že jsem to na tebe tak vychrlila. Jenom pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to pravda. Myslela jsem, že jde jenom o nějaký další falešný tah jak nás zmást," zahleděla se na sklenici s vodou, kterou křečovitě svírala v ruce, „Všechno ti to vysvětlím, ale ne tady. Bůhví, jestli můžeme všem tady těmhle věřit." Mávla rukou, aby ukázala na cizí smečky.

Zachvěla jsem se. Jako by něco naznačovala. Skoro, jako by ji ani nepřekvapovala rekce toho alfy- jak jen se to jmenoval. Nathan? Jo, to bude ono.

Podívala jsem se na ni a ona přikývla. Obě jsme vstaly a nebyly jsme jediné. Jonathan, Abraham, Matthew i Jon nás napodobili a všichni jsme se začali pomalu trousit ke dveřím, doufajíc že se nás někdo nerozhodne zastavit.

Sotva jsme ale vyšli ven ze dveří a já s úlevou vydechla, uvědomila jsem s, že s námi šel ještě někdo další- Duncan.

Vysoký tajemný bojovník, který mě, Stacey a Petera zachránil z dolů Hrůzy (potom, co nás osobně chytil při útěku a předal strážím). Od návratu k sídlu se moc nezapojoval do činností smečky a vídala jsem ho jen zřídkakdy- většinou když jsme se oba tajně potulovali po domě, což ale nikdy nevyústilo v rozhovor, tudíž jsem jeho přítomnost většinou ani nebrala na vědomí. Konec konců o to Duncanovi vlastně i šlo- nenápadnost.