War of the wolves 2: Proroctví

9. Kapitola

Druhý den se mi vůbec nechtělo vstávat. Ráno totiž znamenalo, že budu muset další den snášet dotěrné dotazy hostů, budu muset nějak zařídit, aby oslavování příchodu podzimu alespoň na podruhé proběhlo, jak má, ale hlavně hned jak skončí oslavy, měli bychom se s Jonathanem nenápadně vytratit a začít pátrat po informacích ohledně proroctví.

„Emily, pospěš si, máme málo času," ozval se z chodby Matthew.

S prásknutím jsem zavřela dveře koupelny, z níž jsem právě vycházela a s pohledem vraha jsem začala hledat oblečení. Jako bych to nevěděla. Ovšemže máme málo času. Rychle jsem se oblékla a už zcela probuzená jsem vyšla z pokoje.

Pokusila jsem se zatvářit přívětivě na Matthewa, který se soucitně a povzbudivě zároveň usmíval, avšak dost jsem pochybovala o tom, že by se můj výraz dal popsat jakýmkoliv kladným slovem- tedy pokud vám nevadí lidé, kteří se tváří jako kdyby právě spolkli citrón, je vše v naprostém pořádku. Pokud vadí, no tak... Zhruba tak nějak jsem vypadala.

„Teda Emily, řeknu ti, že kdybych tě potkal, asi bych okamžitě zdrhal, protože vypadáš, že za chvíli spácháš vraždu," zamumlal Jonathan, který právě přišel z druhého konce chodby a s čilým úsměvem nevypadal, jako by měl nějaké starosti. Vlastně vypadal, že slovo trable mu absolutně nic neříká.

„Ty naštěstí nejsi na seznamu obětí," odpověděla jsem a teď už s nefalšovaným úsměvem jsem k němu přistoupila.

Dřív než mě ale Jonathan stačil obejmout, Matthew si odkašlal. „Vážně vás nerad ruším, ale jak už jsem říkal, tlačí nás čas."

Jídelnu naplňovala typická snídaňová atmosféra, která mi nebyla nijak vzdálená vzhledem k tomu, že v minulosti jsme s rodiči dost často cestovali. Takže vidět spoustu lidí pohromadě, jak se ještě napůl ve spánku šourají ke stolům s jídlem, aby si naložili něco k snídani pro mě, nebylo velkým překvapením. Zívla jsem a s Jonathem po boku jsem zamířila k jednomu ze stolů.

Znechuceně jsem si prohlédla všechno jídlo, a když jsem dospěla k závěru, že si postačím s černým čajem, do kterého dle anglického způsobu přidám trochu mléka, Jonathan se rozhodl zakročit. „Kam jako myslíš, že jdeš?" zeptal se a pohrdavě pohlédl na můj čas.

„Ke stolu?" opáčila jsem s úsměvem.

„A co jídlo?"

„Nemám hlad," zamumlala jsem a pokrčila jsem rameny.

„To ti sice moc rád uvěřím, Emily," odpověděl a začal na talíř nandávat tak obrovskou porci palačinek, že bych je nemohla sníst ani za týden, „Ale vzhledem k tomu, že nemáme čas, budeš muset myslet dopředu a najíst se teď, abychom následujících pár dní mohli držet půst a nemuseli často zastavovat, protože někdo bude mít hlad."

„Nemusíš opakovat Matthewova slova," vyčetla jsem mu, „Stejně za chvíli přijde, aby mi to připomněl." Pak jsem se usmála, „A doufám, že tím někým s hladem si myslel sebe." Dál už jsem ale neprotestovala a společně s Jonathanem jsme celou porci snědli.

Pak se celé shromáždění přesunulo na louku, kde se už včera měly konat oslavy. Nikoho nepřekvapilo, že ozdoby stále visí na stromech a až na to, že stoly s jídlem ze včera zmizely a nahradily je nové, vše vypadalo stejně, jako když jsme mýtinku opouštěli. Abraham odněkud sebral průhlednou sklenici a lžičku. Jemně do skleničky zaťukal a v okolí se rozlehl překvapivě hlasitý zvuk. Všichni se ihned zklidnili a Abraham pokynul mě a dalším důležitým osobám z dalších smeček- nikoho nepřekvapilo, že Nathan ten alfa, který hledal něco, co patřilo tetě Lise, chybí.