War of the wolves 2: Proroctví

16. Kapitola

„Bando, obávám se, že nemáme času nazbyt, jestliže se ještě dneska chceme alespoň někam dostat," prohlásil Peter přísně, což se setkalo s obrovským překvapením nás ostatních, protože zrovna Peter byl tím posledním, od nějž jste za normálních okolností čekali taková slova.

„Kolik je?" zeptala jsem se, ale stále se neměla k odchodu. Plácek plný listí, u nějž jsme zastavili, abychom si udělali přestávku na oběd, byl moc příjemný, než abych se hnala někam dál.

„Je to podstatné? Já myslím, že hlavní je spíš dorazit k cíli."

Jen velmi neochotně jsem mu dala za pravdu a následně jsme zabalili naše cestovní propriety a pomalým tempem rodinky na výletě jsme se vydali dál. Stále jsem uchváceně pozorovala všechny ty barvy, jimiž hýřilo podzimní listí, a po pravdě jsem čas vůbec nevnímala. Proto jsem byla opravdu hodně překvapená, když jsme vystoupili na vykácený plácek, z nějž jsme mohli vidět na kvanta stromů okolo nás, a na zapadající slunce, kolem nějž se hromadily červánky. ,,Nevím, jak vám, ale mně to pro dnešek stačilo, co se tady utábořit?" zeptal se s nadějí Jonathan.
„No nevím," zkousla jsem si ret, „nebylo by lepší pokračovat, dokud bude světlo?"
„Já bych taky šla dál," přidala se Julie, „Jestliže trochu zrychlíme naše šnečí tempo, máme malou naději, že už dneska dojdeme k nějaké vesničce."
Takové vyhlídky skupinku opravdu povzbudily. Ellie, která předtím v podstatě jen nadávala, že už nepůjde ani dva další metry, teď nadšeně utíkala kousek před námi a snažila se jako první spatřit znaky civilizace.
Avšak jak jsme postupovali dál, světla pomalu, ubývalo a za nedlouho jsme skryti korunami stromů šli už za šera a začínala nám být zima- teplé letní dny už dávno minuly a nahrazovaly je stále chladnější podzimní večery. „Tak mě napadá, že dneska už nejspíš do žádné vesnice nedojdeme," promluvila jsem po nějaké době.
„Nesmysl," nesouhlasila Ellie. Ani ona ale nebyla ani zdaleka tak nadšená, jako ještě před půl hodinou. „Vsadím se, že už je to jen kousek."
„Kéž by," šeptla jsem spíš pro sebe a Jonathan, který to slyšel, se na mě povzbudivě usmál a chytil mě za ruku. „Neztrácej naději," šeptl mi do ucha, „Možná jsou lidé blíž, než bys čekala."
A přestože to asi zní dost šíleně, nebo dokonce neuvěřitelně, měl pravdu. Ellie, která nás zpočátku nutila udržovat svižné tempo, začala po nějaké době zpomalovat a po chvíli už to vypadalo, že dál skutečně nepůjdeme. Zastavili jsme, abychom se napili a krátce si odpočinuli. Nikdo se ale neměl k dalšímu pochodu.
Já seděla u svého batohu a nepřítomně hleděla někam do lesa, do místa které zprvu upoutalo mou pozornost, protože snad jako jediné tady ve stále tmavším lese nějak zářilo.
„Je to paráda, hezky nám to vychází," promluvil za mnou Jonathan a já se na něj překvapeně otočila přemítajíc, jestli spadnul z Marsu. Z jeho tváře jsem však nevyčetla žádné stopy sarkasmu, což svědčilo o tom, že svá slova myslí naprosto vážně.
Když zjistil, že vůbec nechápu, jak to myslí, lehce se usmál. „Myslel jsem, že taky koukáš na to světýlko," střelila jsem pohledem zpátky do míst, jejichž prohlížením jsem strávila dobrých pět minut a zatvářila jsem se, jako bych je až teď viděla poprvé, „Je to lucerna, takže někdo tu musí bydlet. A přece, i kdyby to byla čarodějnice z perníkové chaloupky, nemusí to dopadnout úplně špatně. Nu," zablýsklo se mu v očích, „Teplé občerstvení máme zaručené určitě a mě by dneska nevadila ani nějaká pořádně tučná bábovka."
Zasmála jsem se, a když se ke mně sklonil, aby mě políbil, pravou rukou jsem chytla jeho košili a přitáhla si ho blíž.

„Bando, jdeme," prohlásila jsem s úsměvem a Jonathan stojící mi po boku všechny obdaroval zářivým úsměvem.
„Kam?" Zeptala se Stacey mírně rozladěně. Vlčice si podle všeho už udělala pohodlí- opřela se zády o kmen silnějšího stromu, přes horní polovinu těla si pře hodila deku a teď už pravděpodobně chtěla zavřít oči a poslední s čím nejspíš počítala, bylo další putování.
„Támhle," ukázala jsem směrem ke světýlku, „Myslíme si, že je tam nějaká lucerna."
Rozespalí vlci zamžourali do více či méně vzdálených míst a já s pobavením sledovala, jak se všichni snaží své rozespalé mozky přimět ještě k nějaké práci a donutit je odhadnout velikost vzdálenosti.
Nakonec začali jeden po druhém pomalu vstávat a urovnávat vyndané věci zpět do batohů. „Můžeme?"