War of the wolves 2: Proroctví

7. Kapitola

Nelíbí se mi to. Ani trochu. Možná jsem se přece měla zachovat sobecky a říct, že se mnou nikdo nemá s ničím počítat. Teď už to ale nezměním a nezbyde mi nic jiného než se příštích pár týdnů utápět v sebelítosti z toho nepromyšleného rozhodnutí.

Problém je v tom, že zatím nejsem o nic moudřejší, než jsem byla před hodinou. Sotva jsme totiž vysvětlili Leah jak se věci mají, přičemž jsem záměrně vynechala tu část, při níž jsem se setkala s tetou Lisou, a Jonathan k mé vděčnosti mlčel taky, vběhla na půdu Julie. „Hledají vás. Hosté chtějí vědět, co bude s oslavováním příchodu podzimu." Marně se snažila popadnout dech, „Prý jestli se tam jako správní hostitelé během chvíle neobjevíte, dojdou si pro vás sami."

„Tak schválně, jestli nás najdou," Jonathan se šibalsky usmál a já nemohla jinak, než mu úsměv nenápadně oplatit.

„Jonathane, upřímně nepochybuji o tvých schopnostech," Abraham na něj pohlédl se zvednutým obočím, „Nicméně se Emily nemůže skrývat věčně a Julie má pravdu, musí jako správná hostitelka zorganizovat náhradní program."

Protočila jsem panenkami, a když jsem si všimla, že mě Jonathan stále bez ustání pozoruje, maličko jsem zrudla. Usmál se na mě.

„Fajn, tak jim prostě řekneme, že oslavy přeložíme na zítřek, co vy na to?" napadlo mě a prosebně jsem pohlédla na Jona.

Ten se maličko zamračil, jak zhodnocoval můj návrh, a nakonec, pravděpodobně spokojený s řešením se mírně usmál. „Technicky vzato, proč ne?" Pohlédl na Abrahama, který má hlavní slovo, „Alespoň můžeme ještě probrat důležité věci ohledně," odkašlal si, „No však víte." Významně pohlédl na Julii, která zatím o téhle záležitosti nevěděla ani o trochu víc, než kdokoli jiný.

Abraham přikývl. „A Leah by nám pak měla konečně povědět, jak se to Zaklínači mohli dozvědět."

Když jsem vstoupila do salonku, v němž se zatím uvelebila celá naše smečka a hosté, okamžitě zavládlo ticho plné očekávání. „Po krátké domluvě s Radou," začnu přímo a úmyslně se vyhnu tomu, co by všechny zajímalo nejvíc, „Bylo rozhodnuto, že všechny oslavy se z dneška přesunou na zítřek. Abyste ale nehladověli," krátce jsem mrkla na hodiny, abych se ujistila, že je teprve půl osmé, „V půl deváté se bude v jídelně konat slavnostní hostina."

Už jsem se otočila a chystala se odejít pryč, což by všechny pravděpodobně dopálilo, ale něčí hlas mě zastavil.

„A co proroctví?"

„Co by s ním mělo jako být?" otočila jsem se zpět a pokoušela se v davu najít majitele hlasu.

„Musíme přece něco udělat. Jestli se o Sjednotitelovi někdo dozví, půjde mu o život." V tu chvíli přede mě vystoupila malá holčička z cizí smečky, na jejíž tváři se rýsoval ustaraný úsměv.

„Neboj se," usmála jsem se na ni, a přestože jsem se nebyla jistá, jestli to není moc troufalé, natáhla jsem ruku a pohladila ji po lesklých blonďatých vláscích. „Všechno se vyřeší. Právě proto musím teď odejít, abychom po něm hned začali pátrat."

Cítila jsem, jak mě ta lež pálí v krku, ale pevně rozhodnutá nikomu zatím nic dalšího neříct, jsem se pomalu otočila a s lehkou úklonou, jakožto pozdravem jsem dala Radě a Leah najevo, že si přeji být sama. Jonathana jsem nikde nezahlédla.

Když jsem ale vyšla ven na chodbu a zahnula za roh, došlo mi, že podle očekávání opravdu není daleko.

„Jonathane," usmála jsem se a ihned jsem se k němu vrhla. On mě pevně objal kolem pasu a já mu zabořila svůj obličej do jeho hrudi. Nemyslela jsem na proroctví, ani na jakékoli jiné starosti. Jediné, co jsem pro tuto chvíli vnímala, byla Jonathanova blízkost a ten známý hřejivý pocit bezpečí, který mě zaplavoval vždycky, když mě objal.