War of the wolves 2: Proroctví

8. Kapitola

Stejně jako tolikrát předtím i potom jsem měla strach. Nepříjemný svíravý pocit, který člověka nutí se třást, a který ve vás vyvolává chuť schoulit se do klubíčka.

Avšak po několika děsuplných příhodách, jež se v klidu vyrovnají téhle situaci, si člověk pomalu začne zvykat. Neříkám, že se přestane bát, ale s jistotou bych mohla říct, že kdyby se mi něco podobného jako dnes stalo přede dvěma měsíci, asi bych se musela jít léčit. Teď jsem jen o něco pevněji stiskla Jonathanovu ruku, a aniž bych vydala jakýkoli zvuk, jsem pokračovala dál.

Postava v černém se zastavila v místě, kde se chodba stáčela napravo a zpod své kápi se zahleděla přímo na mě. Rychle jsem sklopila oči na své tenisky, které byly ještě začátkem léta bílé. Teď, po nespočtu dobrodružství, jež zažily, už vypadaly spíš hnědo- šedě.

Zahnuli jsme doprava a mířili k místu, odkud vycházela zelená záře. Nejdřív mě to světlo oslepilo a já neviděla vůbec nic, po chvíli jsem ale docela přesně dokázala rozeznat obrysy.

Nacházeli jsme se v jakémsi podzemním obýváku a kuchyni, či co to vlastně bylo. Uprostřed místnosti stál velký černý kotel, uvnitř nějž bublal zelený nápoj. U jedné zdi stála pohovka, na které se rozvaloval ach můj bože, kostlivec. Vedle něj seděla další postava- jakási žena, které mohlo být nanejvýš třicet let. Měla nepřirozeně bledou pleť a černé oči bez bělma, které postrádaly lesk života. Její sametové šaty, které barvou ladily s očima, zabíraly dobrou půlku pohovky. Náš průvodce zamířil k nim a posadil se do vedlejšího křesla. Pak máchl rukou směrem k dalšímu gauči a my s Jonathanem jsme se pomalu sesunuli na nepohodlnou sedačku, nejistí co nás teď čeká.

„Pozitivní je, že nikde nevidím zbraně," zamručela jsem tiše, spíš pro sebe a Jonathan se na mě nechápavě zadíval. Rychle jsem zavrtěla hlavou, aby se neptal, co jsem to říkala a raději jsem pokračovala v prohlížení svých bot. Našla jsem skvrnu, která by docela určitě mohla být krví nějaké nestvůry. Ještě tak zjistit které.

„Vítejte," rozhodla se začít rozhovor žena v šatech a já sebou polekaně cukla, při zvuku jejího hlasu, který ze všeho nejvíce připomínal broušení nožů. „Určitě jste hladoví, takže bych si vám dovolila něco nabídnout," ukázala na kotlík, z nějž se v tu chvíli na souhlas vyvalila pára. „Ernie? Vezmeš ty naše porcelánové misky?"

Kostlivec se potěšeně zazubil, což vypadalo všelijak, ale rozhodně ne přívětivě, jak se on snažil. Pak se Ernie stále se svým úsměvem postavil a došel ke starodávné skříni, aby našel nádoby. S odporem jsem pohlédla na sliz, který působil jedovatě nejen barvou, ale i zápachem.

„Myslím, že to nebude nutné," vyhrkl rychle Jonathan, který si skepticky prohlížel zaprášené nádobí, které Ernie právě vyndal, „Musíme se za chvíli vrátit na večeři."

„Ale nesmysl," nesouhlasila žena a pokynula Erniemu rukou.

Kostlivec ji obdařil svým úsměvem a vyklepal z první misky pavouka. Sevřel se mi žaludek a musela jsem potlačit chuť zvracet. Pak ještě ze země sebral naběračku a už nandával první porci. „Mně prosím jenom málo," pípla jsem doufajíc, že se Ernie slituje. Bohužel mu asi nevysvětlili, co znamená málo, takže mi za chvíli podával až k okraji naplněnou misku. Opatrně jsem ji převzala a snažila se nedržet ji příliš pevně- svým vzhledem totiž působila poněkud nestabilně a já se bála, že když ji trochu pevněji stisknu, rozpadne se a já pak budu muset chodit se zeleným oblečením.

Kostlivec spokojeně připravil pokrm i ostatním a nakonec se posadil zpět na své místo.

„Takže Emily, ty jsi Sjednotitelka, že?" zeptala se po chvíli žena.