War of the wolves 2: Proroctví

24. Kapitola

„Nečekal bych, že se zachováš tak naivně a sama půjdeš do sklepení," zamumlal dobře známý hlas a já sebou odporem a leknutím cukla. Ezro. „Od Sjednotitelky bych očekával víc chytrosti, ale nejspíš už jsem zapomněl, jak hloupá vlastně jsi."

Pokud by mi nedržel ruku před pusou tak, abych nemohla mluvit a přivolat pomoc (což by se nepochybně hodilo) v tuto chvíli bych jej zasypala pořádnou dávkou urážek.

Na místo toho jsem si představila, jak z mého těla vychází ven oheň a spaluje generála. Zavřela jsem v oči a skoro jsem viděla, jak mě pouští, jelikož si spálil ruce.

„Hezký pokus," zavrčel mi u ucha a já cítila, že se mě začíná pomalu zmocňovat strach. Zkusila jsem přivolat drobné tornádo. Bezúspěšně. Co to má znamenat? „Jestli se chceš dožít zítřka, ani necekneš a přestaneš se snažit na mě použít ty svoje kouzla. K ničemu ti nebudou," zamumlal spokojeně a já věděla, že mluví pravdu. Kdybych se mu nějak vykroutila, o čemž jsem pochybovala, jelikož Zaklínačský generál byl mnohem silnější než já a držel mě pevně, pravděpodobně by mě včas dostihl a skutečně zabil- konec konců, jestli mi nepomůže nějaká nadpozemská síla, pravděpodobně tak stejně zanedlouho skončím.

„Něco slyším," zamumlal Ezro a já mu musela dát za pravdu. Za dveřmi vedoucími do sklepa opravdu někdo přecházel. Otevři. Prosím, otevři ty dveře.

Generál si tohohle hrozícího nebezpečí nejspíš také všiml, protože se mi jakýmsi záhadným způsobem zatmělo před očima a najednou jsem nic neviděla. Pohltila mě temnota a měla jsem pocit, že se mi strašně točí hlava. Že by mě doopravdy zabil?

Po chvíli začala černota nejistě ustupovat a já nejprve spatřila nejasné záblesky světa kolem sebe, potom světlo a nakonec poměrně rozmazaně chladnou, nevlídně působící místnost, jež mi byla mírně povědomá.

Uvědomila jsem si, že jsme nejspíš opustili sklep a přemístili se pravděpodobně do sídla Zaklínačů. Marně jsem se snažila zaostřit a lépe se porozhlédnout, všechno okolo mě ale působilo rozklepaně a rozmazaně. „Odpusť," uchechtl se Ezro, který si mého počínání zřejmě všiml, „Je to ale bezpečnostní opatření." Aha, takže tahle zmatenost je dílem magie. „Počkej chvíli tady, někdo pro tebe přijde," přikázal mi a vydal se dolů po něčem, čím snad mohly být schody. Osaměla jsem.

Ačkoliv jsem si byla jistá tím, že v paláci, či co tato budova byla zač, jsem nikdy nebyla, tahle kruhová místnost mi byla něčím povědomá. V důsledku generálova kouzla jsem ale nemohla jasně myslet a zbývalo mi tedy jen hádat- na dovolené jsem tu určitě nebyla, to je nesmysl... možná v nějakém snu? Zdáli ke mně dolehlo hlasité prásknutí dveří.

V tomhle stavu jsem utéct rozhodně nemohla. Kdybych alespoň věděla, jaké kouzlo má za následek mou malátnost. Nejistě jsem přešla k oknu- připadalo mi, že podlaha se pode mnou kýve a těch pár metrů mi připadalo přímo nekonečných. Konečně jsem zastavila u okna a pevně se chytila stěny a nějakého...věšáku? Doufala jsem, že to je věšák a pevně jsem se svých dvou záchytných bodů držela, abych náhodou nevypadla z okna ven. Vyklonila jsem se a pohlédla nejprve dolů. Zem byla pěkný kus ode mě, jak daleko to jsem raději nezkoušela odhadovat, protože jakoby se ta vzdálenost každou vteřinou měnila. Otočila jsem hlavu doprava a pohlédla na spousty vysokých onyxových věží.

„Jak se ti tu líbí, Emily?" zazněl za mnou hlas, který jsem znala. Nedokázala jsem si ale vzpomenout odkud. Otočila jsem se a ta část mé hlavy, která se navzdory nutkání zapomenout na úplně všechno a už si nikdy znovu nevzpomenout, snažila rozumně uvažovat, zapnula poplašný alarm, protože při svém pokusu otočit se, jsem málem skutečně vypadla z okna. „Co se jí stalo, Ezro?"