Kiss Me [Dokončeno]

5.kapitola- Nový nebo známý?

Když jsem se probudila, přistihla jsem Daniela jak mě sleduje a usmívá se. Nedalo mi to a usmála jsem se také.
"Dobré ráno" řekl Daniel. Koukla jsem se na plán cesty a zjistila, že zbývají ještě dvě hodiny letu. "Dobré. Myslela jsem že spíš." odpověděla jsem mu a cítila jsem, jak se červenám. "Spal jsem, než mě probudilo tvoje mluvení ze spaní." vytřeštila jsem na něj oči a viděla jsem jak se snaží nesmát. Moc mu to nešlo.
"Haha. Fakt vtipný, ale nevím kdo tu chrápe." začala jsem se smát a drkla ho do boku loktem. Pár nějakých popsaných papírů mu odlétlo z klína, jak se smál. Co bych to byla za člověka, kdybych mu nepomohla. Takže jsem se natáhla abych mu je podala a než jsem je stihla uchopit, Daniel se natahoval stejnou rychlostí po stejném papíru, takže jsme se dotkli kůží na kůži.

Nevím co to bylo, ale oba jsme to cítili.
Oba jsme se na sebe dívali a ani jeden neuhnul nějakou tu dobu pohledem. Zdálo se mi, jakoby mezi námi byla nějaká niť. Niť plná pocitů. Nevím jak, ani proč, ale cítila jsem že mu můžu důvěřovat, jakobych ho znala od narození. Byl to divný pocit, ale nechtěla jsem o něj přijít.

Pořád jsme oba drželi list a dívali se z očí do očí, když se najednou letuška ozvala jestli někdo nechce něco k jídlu. V tu chvíli jsem stejně nechtěla uhnout pohledu, ale musela jsem. Daniel se na mě stejně pořád díval. Když letuška dokončila její 'projev', vím že toho moc neřekla, ale mě to přišlo jako věčnost, koukla jsem se na Daniela.

Koukal na naše ruce, které pořád ležely vedle sebe. Srdce se mi zastavilo, když se jeho prsty začali propletly okolo mých. Nijak jsem se nebránila, spíš jsem stisk upevnila. Něco mě k němu táhlo, dokonce si myslím, že on to cítil stejně.

Hrozně moc jsem ho chtěla políbit, ale bála jsem se. Ani nevím čeho. Z rukou jsem se zahleděla na Daniela. Po chvíli se na mě též kouknul. Hleděli jsme si do očí, ale nešlo přehlédnout jak jeho oči pozorovali i má ústa. Chtěla jsem se otočit, koukat jinam, ale nešlo to, byl vážně krásný.

Než sem stačila přestat zamýšlet, Daniel promluvil. "Taky to cítíš?" a usmál se.
Sakra, má tak krásný úsměv. "Co přesně myslíš?" a červenala jsem se. Doprdele, proč se musím červenat sakra teď. Bude si myslet bůh ví co.

Po chvíli odpověděl "Já nevím. Zapomeň na to."

Nemůžu tomu uvěřit. Že bych nebyla až takový snílek? No, možná myslel něco jiného.

"Mě se zdá se mi jakoby mezi námi byla niť, která nás spojuje k sobě. Taky cítím jako bych tě znala od mala a cítila potřebu tě chránit. Vím že ti můžu říci cokoliv a nezradíš mě. Když budu potřebovat pomoc pomůžeš mi. Nevím, možná sem blázen, nebo jenom hrozná romantička, nebo snílek. Ne blbost, snílek jsem určitě. Jejda, odbočila jsem. Každopádně si myslím že-" a nestačila jsem doříct větu.