Kiss Me [Dokončeno]

11.kapitola- Pomoc..

Pohled Veroniky

Běžela jsem se sluchátky asi hodinu bez přestávky. Řekla jsem si že se zastavím vedle nádherného, ale zapadlého jezírka. Nikdo tu nebyl. Šla slyšet jenom matka příroda. Šumění zelených listů ve větvích největších stromů, po kterých skákali veverky. Cítila jsem vůni květin, po kterých lezli včelky, aby sebrali pil.

Šla jsem blíže. Chtěla jsem si utrhnout pár těch krásných květin, abych měla nějakou přírodu v pokoji. Šla jsem a "Kurva!" zakřičela jsem, zatím co jsem se kácela tou hroznou bolestí k zemi. Nevím co se děje, ani co se stalo, ale jediné co vidím, je moje noha celá od krve. Křičím, ale nikdo tu není. Jsem v háji.

Pohled Luka

Kde by mohla být?! Běhám tu 2 hodiny a nic. Třeba už je doma. Vrátím se domu, nemá to cenu.Když přijdu domů, vidím jenom boty Mika. To je divné.

"Čau, nevíš kde je Ver? Potřebuju s ní mluvit, kvůli tomu překvápku." zeptá se Mike. Sakra.

"Miku, opravdu tu není? Byl jsi u ní v pokoji?" vidím jak se mě zmocňuje strach. Měl jsem jít s ní.

"Jo, byl jsem tam. I v koupelně. Nic. Co se děje Luku? Kde je?" strach dostává už i Mike.

"Šla běhat, běžel jsem za ní, ale nemohl jsem jí najít." část se slzami jsem vynechal, ani jeden z nás o tom nepotřebuje nic vědět.

"Tohle se na ní nepodobá, něco se muselo stát, vždycky napíše. Není normální, aby někdy 4 hodiny běhala a nedala o sobě vědět. Ještě když je takhle pozdě. Něco se muselo stát Luku!" dořekl Mike a já viděl jeho oči, měl slzy na krajíčku a oči plné strachu, starosti a upřímnosti.

"Miku, počkej doma a pokud se ukáže, napiš mi. Proběhnu ty nejzapadlejší cestičky v tom parku, třeba tam bude." a nečekal jsem na odpověď. Něco se jí stalo. Mojí princezně. Musím ji najít.

Pohled Veroniky

Co mám dělat? Když budu křičet, nikdo mě neuslyší. Už sem křičela stokrát a nic. Kdybych neměla tu nohu zaklíněnu pod tím kořenem... Aspoň vím co se stalo. Jak jsem šla, hlína byla popraskaná a rozpadla se. Jak se rozpadla, noha mi nechápu jak, zajela nedobrovolně pod sakra tlustý kořen stromu. Noha je celá od krve, protože se o ní odřela kůra z kořene. Ležím na boku a zdravou nohu mám pokrčenou a podpírám si s ní tu zraněnou. Bolí to, hrozně moc. Ale kvůli podpírání míň než předtím. Přijde mi to jako ořezávání nohy za živa.

Mobil se mi vybil na nulu. Takže tu budu trčet bůhví jak dlouho, jenom v legínách. Co když začne pršet? Jen to ne.

"Je tu někdo? Prosím. Pomoc." zkouším naposledy. Nic. Už to vzdávám.

"Ví? Doprdele, zase nic."

Luke? A teď křič nahlas, jako nikdy v životě Ver.

"Luku! Tady!" zakřičela jsem tak nahlas jak to šlo.

"Ví! Kde jsi? Ví! Ví, co se ti sakra stalo! Neměl sem tě nechat jít samotnou, promiň. Je to moje chyba. Co se stalo? Bolí to hodně?" řekl Luke a vypadal šokovaně. V jeho očích šel poznat strach, starost a bolest.

Řekla jsem mu co se stalo i to s Danielem. "a bolí to jako by mi někdo řezal nohu." dokončila jsem monolog a zase jsem měla slzy v očích, že jsem nic neviděla. Všechno bylo rozmazané. Ale to nebylo slzami. Najednou se všechno začlo točit. "Luku, něco.. Něco se děje. Všechno se.. se točí."

"Ví, nesmíš omd-" slyšela jsem naposledy Luka a omdlela jsem.