Depressed//c.h., cz, DOKONČENO

21.It wasn't wasted time...

Calum už je se mnou přes tři hodiny. Povídáme si o všem možném a je to vážně fajn. Nikdy jsem si s nikým nepovídala tak dobře, jako s ním.

Mezitím, co tu byl, už mi přivezly všechny věci, i když jsem jich teda moc neměla. A taky se někam vytratila Britney, zřejmě šla zase někoho pomlouvat.

"Promiň, Bell. Už budu muset jít."Podívá se na mě Calum omluvným pohledem, ale já se jen usměji.

"V pohodě. Nemůžeš tu se mnou ztrácet čas celý den."Zasměji se."Přijdeš ještě někdy?"Zeptám se s pohledem upřeným na něj.

"Jasně, že přijdu. Hned zítra. A ztracený čas to rozhodně nebyl. Náhodou jsem si to užil."Mile se na mě usměje, což mě donutí culit se na něj jako debil.

"To já taky."Řeknu a obejmu ho, což mi hned opětuje."Děkuji, že jsi tu byl."Zamumlám a o odtáhnu se od něj.

"Nemáš vůbec zač."Řekne s úsměvem a vstane z postele."Tak já teda půjdu. Uvidíme se zítra."Rozloučí se se mnou a odejde, což poznám i podle ječících holek na chodbě.

Chvíli po Calově odchodu se otevřou dveře, do kterých vleze Britney, i s jejím věrným poskokem Abby.

"Ty s ním chodíš?"Zeptá se mě znechuceně. Není znechucená Calem, ale tím, že by chodil s někým, jako já.

"Ne, je to jen kamarád."Protočím očima nad jejím tónem, který není vůbec příjemný.

"To bych ti radila. Víš, mám tady velký vliv. Kdybych řekla, že obloha je oranžová, každý tomu uvěří. Tak být tebou bych si se mnou nezahrávala, tedy pokud nechceš, aby se tu o tobě začaly povídat dost zajímavé věci."A s těmito slovy odejde.

V mém seznamu nenáviděných lidí už zabrala třetí místo. Hned za Lukem a Michaelem.

Vytáhnu si mobil, kde vytočím Johnovo číslo. Po chvíli zvonění to zvedne.

"Haló?"Zeptá se rozespale, takže hádám, že jsem ho vzbudila. Jak může touhle dobou spát? Vždyť je sedm hodin večer!

"Ahoj, tady Isabella."Pousměji se, i když vím, že mě nevidí.

"Bello! Ahoj. Co potřebuješ?"Zeptá se mile, a i když ho jen slyším, vím, že se usmívá.

"Um... Mohl bys prosím přijít?"Zeptám se opatrně.

"Jasně, za chvilku jsem u vás."Řekne a já slyším tiché zavrzání, takže hádám, že vstává z postele.

"No... Mohl bys přijít do děcáku?"Zeptám se potichu.

"Jo... Jasně... Za chvilku jsem tam."Řekne nejistě a já se jen pousměji. Bojím se jeho reakce, až přijde.

"Dobře. Ahoj."Řeknu, načež zavěsím.

Po půl hodině uslyším zaklepání na dveře, do kterých následně vejde John.

"Ahoj."Mile se na mě usměje a sedne si ke mě na postel, kde pořád ještě od Calova odchodu ležím. Nahne se ke mě a políbí mě.

"Ahoj."Pousměji se nervózně. Teď přišla ta chvíle, kdy mu to musím říct. Kdy mu musím říct, proč jsem tady.

"Na recepci mi řekli číslo tvého pokoje. Co tady děláš?"Zeptá se mě opatrně. Zhluboka se nadechnu, jelikož moje nervozita stoupá.

"Bil mě."Zašeptám a slzy se mi nahrnou do očí. John na mě vrhne vyděšený pohled.

"Kdo?"Zeptá se potichu a pohladí mě po vlasech.

"Otec."Při těch slovech už mi začnou po tvářích téct slzy. Nerada o tom mluvím, ale musí to vědět.

"Máš jizvy?"Zeptá se, načež přikývnu. Kdysi mě do krve zbil páskem. Od té doby mám na břiše, stejně jako na zádech několik jizev.

"Můžu je vidět?"Zeptá se opatrně a já znovu jen přikývnu. Vysvleču si tričko s dlouhým rukávem, co mám právě na sobě. Nevěřícně se na mě podívá, ale pak se jen uchechtne. Nechápavě se na něj podívám.

"To asi nepůjde, holka."Řekne a vstane, mezitím co se na něj pořád nechápavě dívám.

"Nebudu s někým kdo vypadá... takhle. Sorry."Zasměje se a odejde. Jen tak odejde. A ještě k tomu mi řekne tohle.

Slzy už se mi začnou hrnout z očí čím dál tím víc. Rozhodnu se napsat Calumovi, ten mi snad alespoň trochu pomůže

Já: Cale?

Calum: Promiň, Bell, teď nemůžu. :( Napiš později :)

Dobře, takže Calum mi možná nepomůže. Povzdechnu si a s mobilem v ruce se vydám do koupelny, která je připojená k našemu pokoji. Zamknu se tam, zatímco se mi vodopády slz pořád valí z očí.

Jako vždy si oddělám kryt na mobilu a vytáhnu z něj žiletku, kterou si následně párkrát přejedu přes předloktí. Po chvíli hledání úspěšně najdu lékárničku, kde jsou tři obvazy a ještě nějáké zdravotní věci.

Jeden z obvazů si obmotám kolem předloktí a žiletku schovám zpět pod kryt mobilu. Po chvíli, co stojím v koupelně a čekám, až se trochu uklidním, se rozhodnu vrátit zpět na pokoj, kde ulehnu do postele.

Než usnu, zkontroluji mobil, kdyby mi náhodou napsal Calum, ale nenapsal. Povzdechnu si a schovám si mobil pod polštář. Britney s Abby ještě nepřišly, tak toho využiji a pokusím se usnout dříve, než mě budou otravovat jejich pištivé hlasy. A taky se mi to povede. Po pár minutách zíraní do stropu se konečně ponořím do říše snů.

^^Tak tu máte další díl... Většina Depressed Family je asi teď ve škole, ale... Alespoň se nebudete nudit... :D

Je to malinko delší díl, ale věřím, že to vám nevadí :D Co říkáte na Johna? Většina z vás ho pořád podezřívala, tak jsem se rozhodla z něj toho vytouženého hajzla udělat... :D

No... Doufám, že jste si díl užili... Hvězdičkujte, komentujte... No, už to znáte... :D Já si dám pár minutek pauzu a jdu psát další... :D

Dneska se asi ještě uliji z klavíru, jelikož se mi tam totálně nechce... :D Ano, jsem hrozná... :D Ze všeho se ulívám... :D Ale berte to pozitivně... Bude víc dílů... :D

Ps: Pokud budete číst v hodině (což věřím, že neuděláte, lásky <3 :D ) a učitel/ka vás chytí, sveďte to na mě... :D

Myslím, že bydlím od většiny z vás daleko, takže... Bude to výhodné pro všechny... :D Pa, love ya <3