"Víš co? Ani mi odpovídat nemusíš. Seru ti na to."Řekne po chvíli co zvažuji možnosti a pořád nic neříkám. Slzy se mi nahrnou do očí a já se na něj naposled podívám...
Rozejde se ke svému autu a nechává mě tam sedět na zemi se srdcem rozdrceným na malé kousíčky.
"Počkej Cale!"Zavolám na něj a se slzami v očích vstanu a rozběhnu se za ním.
"To už si mi neublížila dost?"Povzdechne si a nasedne do auta. Obejdu auto a posadím se na místo spolujezdce.
"Co po mně ještě chceš, Bello? Zlomila jsi mi srdce, rozervala ho na miniaturní kousky. To ti to nestačí?"Zeptá se zoufale s hlavou v dlaních.
"Jen mi dovol ti to vysvětlit. Prosím. Pojeďme ke mně. Dej mi pár minut a já ti to vysvětlím. A když i potom budeš chtít odejít, můžeš. Jen mě to nech vysvětlit."Podívám se na něj prosebným pohledem, zatímco mi už pár slz stéká po tváři. Přikývne.
"Dám ti pět minut. Ani o vteřinu více."Zamumlá a nastartuje auto. Děkovně se na něj usměji a utřu si slzy. Můj úsměv mi ale neopětuje. Ničí mě ho takhle vidět.
V autě je naprosto dusno. Celou cestu přemýšlím jen nad tím, co mu řeknu. Ano, můžu mu říct o Bradovi. A nebo si něco vymyslet. Pak je tu ještě jedna možnost: Nechat ho odejít. Ale tu hned zavrhuji. Nedokázala bych bez něj být, nemůžu se na to jen tak vykašlat a nechat ho odejít.
Po chvíli dojedeme před můj dům. Mám sevřený žaludek, potí se mi ruce,... Zkrátka jsem nervózní.
Oba vylezeme z auta a zamíříme do mého domu. A já vím, že čím blíže jsme, tím rychleji se musím rozmyslet nad svou omluvou. Vejdeme do domu a já hned po vyzutí zamířím do mého pokoje, s Calem v závěsu.
"Mluv."Řekne když se usadíme na posteli v mém pokoji. A zní to tak... Chladně. Vůbec to nezní jako on.
"Cale já... Nemůžu za to. Byl to Brad."Zamumlám a jeho pohled vystřelí k mým očím.
"Takže ty jsi mě podvedla a ještě s takovým kreténem?"Zvýší hlas a já si jen povzdechnu. Ne, buřtíku, pořád to nechápeš...
"Nechápeš to, Cale... On mě šikanuje."Řeknu co nejpotišeji, jako by mě snad Brad mohl slyšet.
"A přesto s ním jsi?"Zeptá se s naprosto nechápavým pohledem. To mu to vážně ještě nedošlo? Buřtíku, buřtíku... Můj malý, roztomilý buřtíku...
"Cale, bylo to nedobrovolně. Já jsem nechtěla. Navíc, nic nebylo. Jen mi udělal cucflek, věděl že budu mít problém ti to vysvětlit. Zkrátka se mi snaží zničit život, to je vše."Řeknu se slzami v očích a podívám se na Cala, který momentálně sedí s otevřenou pusou a nezmůže se ani na slovo.
"Já... Jestli je to pravda... Omlouvám se, Bell. Kdybych to věděl, nic z toho bych neřekl. Pojď sem, méďo."Přitáhne si mě do objetí. Do toho objetí, po kterém jsem tolik toužila.
"Jak dlouho už to trvá?"Zeptá se zatímco mě hladí po zádech. Jakýmsi způsobem mě to neskutečně uklidňuje.
"Začalo to už ke konci základky"Vzlyknu, jelikož se mé slzy, co jsem se doteď snažila zdržovat derou ven
"Nebreč, méďo. Bude to dobré. Řeknem to Charliemu a přihlásíme tě na jinou školu."Usměje se"Bil tě?"Zeptá se opatrně, načež jen přikývnu, jelikož bych ze sebe nedokázala vydat ani hlásku.
"Dobře, myslím že je čas někomu nakopat prdel"
Okay, lidi!
Sorry za ten minulý... Ehm... Díl... xD
Já prostě musela xD
Btw vím že je to krátké, ale spojte si to s tím předtím, a máte 600 slov... To se dá, ne? xD
Ale teď už se loučím, because my friend 'umírá' a spamuje mi kik xD
Hvězdičkujte, komentujte a užijte si vlhké sny o Belumovi ^-^
Love you, guyzzzz <3
ČTEŠ
Depressed//c.h., cz, DOKONČENO
FanfictionVíte, jaké je to mít depresi? Teď nemluvím o těch malých, nevinných depresích, které většinou zapříčiňuje škola a dostanete se z nich za pár minut. Teď mluvím o mnohem horších depresích. O těch, při kterých silně uvažujete nad sebevraždou. Právě těm...
