Depressed//c.h., cz, DOKONČENO

13. Date

"Tak co mi o sobě řekneš?"Zeptá se John, když sedíme ve Starbucks a popíjíme karamelové frapuccino (které já naprosto zbožňuju... :3). "Nevím, co zajímavého ti o sobě říct. Jmenuju se Bella Carter, je mi 16, můj otec je manažerem 5 seconds of summer"Zašklebím se."Jinak ráda zpívám a hraju na klavír."Usměju se."A teď ty."Zazubím se na něj . Jen si povzdechne a začne mluvit."Já jsem John Bailey, před nedávnem jsme se sem přistěhovali. Jak už asi víš, mám brigádu v pizzerii. A hrozně rád kreslím. Dále je mi 18, mamka je doktorka, taťka právník. Prostě dokonalá rodina, až na mě."Řekne s povzdechem. Já se na něj jen nechápavě podívám."Rodiče chtějí, abych se stal taky právníkem, ale to já nechci. Chtěl bych na uměleckou školu. Chtěl bych se kreslením živit."Vysvětlí, když vidí můj výraz. "Tak jim to vysvětli. Nemůžou ti bránit v tvém snu, a ještě když jde o tak zásadní věc, jako je povolání."Řeknu s mírným zamračením.On se jen zasměje."Kdyby to bylo tak lehké. Jim to nevysvětlíš. Ale to bys ty nepochopila."Řekne načež se uchechtnu."Věř mi, pochopila."Řeknu a on ke mě vzhlédne."Problémy s tátou?"Zeptá se a já jen přikývnu. Asi mu dojde, že o tom nechci mluvit, takže naštěstí změní téma. Takhle tam sedíme snad celou věčnost. Popíjíme frapuccina, a bavíme se o všem možném. O sportu, zálibách, o mé hře na klavír, o jeho výtvarném nadání... Prostě se tak zakecáme že zapomenu na čas... A to není dobré."Sakra!"Vykřiknu, když mi zrovna vysvětluje něco o stylech malování."Stalo se něco?"Zeptá se mě trochu vyděšeně."Promiň, nechtěla jsem ti skákat do řeči. Jenom... Kolik je hodin?"Zeptám se ho, a modlím se, aby bylo před pátou, jelikož v pět se otec vrací z práce. John se podívá na hodinky."Za pět minut čtvrt na sedm."Řekne, a mě se z obličeje vytratí všechna barva. To nedopadne dobře."Hele, jsi v pohodě?"Zeptá se John, když se pořád dívám před sebe, a nic neříkám."Jo, já jen... Už před více než hodinou jsem měla být doma a otec je... je na tohle hodně přísný."Povzdechnu si, a rychle do sebe kopne zbytek frapuccina, načež se postavím."Jestli chceš, doprovodím tě."Řekne John a povzbudivě se na mě usměje. Jen kývnu, takže si vezme do ruky své frapuccino, a jde zaplatit, zatímco já čekám u východu. "Jdeme?"Vyruší mě John ze zamyšlení a já kývnu. Vyjdeme ven, kde mě ovane studený vánek."Není ti zima?"Zeptá se John starostlivě, a já se na něj usměju."Ne, v pohodě."Usměju se, ale asi to moc přesvědčivě nezní."Na, alespoň něco."Usměje se, a nasadí mi na hlavu jeho černou čepici. "Děkuju, to jsi nemusel"Pousměju se, ale on se jen zasměje."Nechci aby jsi mi zmrzla."Řekne takovým tím roztomilým šišlavým hlasem, takže se prostě musím zasmát. Po cestě k mému domu si povídáme. Nezastavíme před mým domem, ale kousek od něj, aby mě otec neviděl."Tak jsme tu."Zastavím, stejně jako John."Moc jsem si to užila."Řeknu a usměju se. Opravdu jsem se dlouho tak nebavila, jelikož jsem nikdy ven s nikým nechodila."To já taky."Usměje se na mě a...políbí mě . On mě políbil! Moje první pusa! Usměju se na něj, a on mi úsměv oplatí."Tak já půjdu."Řeknu, chci odejít, ale něco mě ještě napadne."Hele, nevím, kam jsem si napsala to tvoje číslo. Nemohla bych ti dát svoje, že bys mi někdy napsal?"Nabídnu mu a on se zářivým úsměvem přikývne. Po tom, co mu nadiktuju číslo, se rozloučíme, ještě jednou políbíme, a já už se vydám domů. Lépe řečeno do pekla na zemi. Otevřu vchodové dveře, ale zarazím se, jelikož mě zastaví dvě postavy, které se na mě momentálně dívají. Otec s naštvaným pohledem, a Luke, který se, hned jak se na něj podívám, zazubí...

Tak další a dneska už poslední díl... :D Zítra samozřejmě budu psát, ale už míň, jelikož se musím učit... :D Fuj :D No nic, doufám, že se líbil, i když ještě pořád to není nic moc... :D Ale co, snad se to časem spraví... :D Takže hvězdičkujte, komentujte a dobře se vyspěte... :D Ahoj zítra a... miluju vás<3