Depressed//c.h., cz, DOKONČENO

22.Adoption

One Month Later...

Už pomalu začínám ztrácet naději, že mě někdo adoptuje. Už tu trčím měsíc, a pořád nic. Všichni chodí navštěvovat jen ty malé děti. U mě se za celý měsíc nikdo nezastavil.

Obleču se do černých legín a béžového, pleteného svetru. Teď je návštěvní doba, kdy sem chodí rodiny, které si chtějí adoptovat děti. Ale to já neřeším.

Jdu do koupelny, kde se učešu a udělám si rychlý cop. Když se vrátím do pokoje, Abby ani Britney tam nejsou, což mi vůbec nevadí.

Lehnu si do svojí postele a začnu si hrát s mobilem. Vyruší mě až zaklepání na dveře.

"Dále."Řeknu tak nahlas, aby to slyšela i osoba za dveřmi. Ani se neotočím, hádám, že je to jedna z vychovatelek.

"Bello! To ani nepozdravíš?"Řekne káravě jedna z neotravnějších vychovatelek, co tady pracují.

Už ji chci něco nepěkného říct, ale když se otočím, zarazí mě osoba, která se na mě zářivě usmívá. Je to muž, může mu být tak třicet pět let, více určitě ne.

"Um... Dobrý den."Řeknu nejistě, jelikož nemám nejmenší tušení kdo to může být.

"Tady pan Jackson by o tebe měl zájem."Usměje se vychovatelka falešným úsměvem a mě vynechá srdce jeden úder. On má o mě zájem... Někdo si mě chce adoptovat!

Nadšeně se usměji, čemuž se pan Jackson zasměje.

"Nechám vás u o samotě."Řekne vychovatelka otráveně a odejde neznámo kam. Pan Jackson se na mě zářivě usměje, což mu hned oplatím.

"Na recepci jsem si o tobě něco málo přečetl. Je mi moc líto, že sis toho musela tolik prožít."Řekne a smutně se na mě podívá.

"To je v pořádku, už to mám za sebou."Pousměji se, i když to není moc pravda.

"Chtěla by jsi být adoptovaná?"Zeptá se mě a nakloní hlavu na stranu. Co je to za otázku? Jasně že ano. Prosím! Nadšeně přikývnu. Není nic, co bych si přála víc.

"A chtěla by jsi, abych tě adoptoval já?"Můj úsměv se ještě rozšíří, čemuž se musí zasmát.

"Tak si běž sbalit."Usměje se na mě a já na něj vyvalím oči.

"Opravdu?"Zeptám se nevěřícně a on jen s úsměvem přikývne.

"Já to teď půjdu vyřídit, a ty se zatím sbal, dobře?"Zeptá se mě s úsměvem a já přikývnu. Odejde, pravděpodobně na recepci, a mě začnou téct slzy z očí. Nejsou to slzy smutku, naopak. Jsou to slzy štěstí.

Po pár minutách, když už se trochu uklidním, se jdu sbalit. Nějak věci neskládám, prostě to všechno naházím do kufru.

Vleze se mi to tam v pohodě, jelikož moc věcí nemám. Zrovna, když už podruhé procházím pokoj, a kontroluji, jestli mám všechno, vejde dovnitř pan Jackson.

"Můžeme?"Zeptá se s úsměvem, který mu s nadšeným přikývnutím oplatím. Vezme mi kufr, a společně odejdeme k jeho autu.

"Co se po cestě stavit na zmrzlinu?"Zeptá se s úsměvem, zatímco dává můj kufr do auta a já znovu nadšeně přikývnu.

Sedneme si do auta, a odjedeme. Odjedeme do mého nového domova. Že by se mi konečně obrátil život k lepšímu?

Omg... Taky se vám to zdá hrozně uspěchané? :D Jakože

"Čau"

"Čau "

" Mám tě adoptovat?"

" Jo"

"Tak oukéj "

:DD

Ale v komentářích jste psali, že nechcete, aby byla Bell v děcáku... :D A mě se tam taky moc dobře nepsalo... :DTak jsem to trochu urychlila... :D

No nic, děkuji, za ty úžasné komentáře, které mi tu vždycky necháváte <3 Doufám, že jste si díl užili, a jako vždycky... Komentujte, hvězdičkujte a mějte se krásně... :3 Miluju vás <3