Mafiánka bez srdce

1. Kapitola

Předem bych chtěla upozornit, že se jedná o můj první příběh a proto, prosím, buďte shovívaví. Děkuji :)

„Dobré ráno," pronesla jsem rozespale směrem k německému ovčákovi, zahrabanému pod peřinou na posteli vedle mě. Podívala jsem se na hodiny a spatřila, že ručičky ukazovaly už jedenáct dopoledne. „Nevadí," špitla jsem si s úšklebkem sama pro sebe, vylezla z postele a roztáhla závěsy, které bránily slunečním paprskům proniknout dovnitř. Otočila jsem se zpět čelem k posteli a mírně nadzvedla obočí. „Ty už taky vylez, ty hlídači jeden," řekla jsem s nádechem ironie v hlase a zamířila rovnou do koupelny. Pustila jsem si na sebe studený proud vody, abych se alespoň trochu probudila. Včera jsem strávila takřka celou noc za volantem a nejraději bych se viděla zpět v posteli. Po osvěžující sprše jsem přešla zpět do ložnice a hodila na sebe pánské tričko, které mi tu zůstalo po jedné z mých krátkodobých známostí. Nasála jsem vůni panského parfému a při vzpomínce na tmavovlasého fešáka s nemalým množstvím svalové hmoty jsem se kousla do rtu. Jak se vlastně jmenoval? Onu noc z dnešního týdne jsem hodila za hlavu a bosa se vydala po chladné dlažbě do kuchyně.

Přežvykovala jsem míchaná vajíčka se slaninou, když v tom Abe začala netrpělivě přešlapovat u vchodových dveří. „Já vím, že každé ráno chodíme na procházky, ale nechceš mě dnes, prokrista, ušetřit?" Abe, jakoby mi rozuměla, si na protest sedla, zaštěkala a poté tlapou jemně zaškrábala na dřevěné dveře. „Můžu si to alespoň dojíst?" Vidličkou jsem ukázala na talíř s ne moc vydatnou snídaní a svraštila čelo. Abe si lehla a trpělivě čekala, než jídlo dojím. 

Po rychlé snídani jsem si na sebe hodila šedivé tepláky a vyšla s tím dotěrným psiskem na procházku. „Ty mě jednou zabiješ, holka," pronesla jsem unaveně a to ještě doplnila o dlouhé zívnutí. Abe s pýchou vykračovala vedle mě, když v tom spatřila něco v nedalekém porostu u cesty. Rozeběhla se směrem odkud šustivé zvuky přicházely a po nějaké chvíli připlácla čumák k zemi a začala stopovat. Z roští sprintem vyběhl zajíc, kterého Abe začala instinktivně pronásledovat. „Abe! Ke mně!" křikla jsem za ní, ale ona se mé volání rozhodla ignorovat. Že se vůbec namáhám.
„Řekl bych, že vám utekl pes," ozval se mladý hlas někde vedle mě. S pozdviženým obočím jsem k němu otočila hlavu. Naskytl se mi pohled na vysokého mladíka, kterému se i pod tričkem rýsovali svaly. Měl tmavé vlasy, rošťácky rozcuchané a své kaštanové oči upíral směrem k Abe, která se celá zadýchaná poraženecky vracela zpět ke mně. „Všímej si svýho," odsekla jsem s nezájmem a vykročila dál.
Abe mě po chvíli doběhla, neznámého mladíka sjela pohledem a když ho uznala za naprosto neškodného, pokračovala v cestě dál. Když jsem si všimla, že se pan neznámý rozhodl v cestě pokračovat se mnou a stále na mě civěl, zastavila jsem před ním a tím ho donutila zastavit kousek ode mne.
„Co si myslíš, že děláš?"
„Pardon, nevšiml jsem si, že bychom si tykali." Ignoroval moji otázku a mírně naklonil hlavu. Rty se mi zvlnily do pobaveného úšklebku. „Znovu ti říkám, aby sis všímal svýho. Ve vlastním zájmu," pronesla jsem varovně, ovšem stále s úsměvem na tváři. Rozešla jsem se dál a stejně tak i on. Znovu jsem zastavila. „Jsi hluchej nebo tupej? Zmiz stejně rychle, jako ses objevil." Když jsem se opět dala do chůze, zůstal stát na místě. Vítězně jsem se ušklíbla, když v tom onen mladík opět promluvil. „Já vím kdo jsi."
Otočila jsem se zpět k němu a hodila po něm tázavý pohled. „Emily Smithová, známá taky pod přezdívkou 'mafiánka bez srdce', dívka která nemá s nikým slitování. Nepřijdeš mi tak hrozivá, jak tě všichni popisují," řekl s pobavením v hlase a sjel mě ledovým pohledem od hlavy až k patě. „Mám ale otázku. Víš ty, kdo jsem já?"

Doufám, že se tento příběh bude líbit! 

Budu ráda za veškeré ohlasy!