Mafiánka bez srdce

2. Kapitola

„Měla bych?" odpověděla jsem otázkou. Hnědoočkovi vystřelil levý koutek úst nahoru. „Asi ne." Letmo pokrčil rameny a opět nasadil svůj milý úsměv a jeho ledový pohled vystřídal za nevinný. Jakoby přede mnou stála jiná osoba. Co jsi zač? Chceš si hrát? No fajn, ale podle mých pravidel. „Bydlím kousek odtud," pronesla jsem tentokrát koketně. „Co takhle dobrý šálek kávy? Teda pokud se nebojíš." Mrkla jsem na něj jedním okem a přitom si olízla rty. Přikývl. 

Otevřela jsem masité dveře. Pozvala jsem ho dál a následně za ním zavřela. Jemně jsem se prsty dotkla jeho ramena, na což zareagoval téměř nepostřehnutelným cuknutím. „Hezké tetování... em?"

„Tyler," odpověděl okamžitě a děkovně kývl. Rozhlížel se po domě, zatímco já přešla k baru, kde jsem měla svůj Glock 19. Zbraň jsem si přisunula blíže a rychlým pohybem si ji zastrčila za zády za tepláky. „Dáš si teda něco?"
„Přišel jsem na tu kávu," odpověděl pohotově a opět si mě prohlédl, jakoby věděl, co za zády schovávám. Rozešel se mým směrem a usadil se na barovou židli. Stále si mě prohlížel. Civěl na mě jak na svatý obrázek. Jeho pohled jsem se rozhodla ignorovat a natáhla se po varné konvici.

Přesunuli jsme se do obýváku. Já se usadila do černého koženého křesla a hlavou pokynula, aby se posadil naproti mě. „Tak," začala jsem, „kdo teda jsi? A nelži. Poznám to."

Tayler se pohodlně zavrtěl na sedačce. „Už jsem ti řekl, jak se jmenuju," připomenul mi a pokrčil rameny. „To nestačí. Víš, jak jsem to myslela." Tayler natočil hlavu a nakrčil nos. „Tohle je výslech, detektive?" pronesl teatrálně, naklonil se ke mně a pravou rukou sáhl ke svému boku, na což jsem pohotově zareagovala a zpoza zad vytáhla Glock ráže 9 mm. Hnědoočko střelil pohledem k mé ruce, ve které jsem zbraň svírala, podrbal se na boku a s klidem se ještě víc ponořil do křesla. „Tohle nebude nutné, Emily." To udělal naschvál. On věděl, že tu zbraň mám. Věděl, že pokud rukou hrábne k boku, okamžitě zareaguju. „Nechci ti ublížit a omlouvám se, pokud jsem udělal něco, kvůli čemu sis připadala v ohrožení," dodal po chvíli a laxně zvedl ruce do vzduchu. Zbraň jsem položila na dřevěný stoleček hned vedle mě, abych ji popřípadě měla ihned po ruce. Po nějaké době se situace uvolnila, ovšem moc informací jsem z něho i tak nevypáčila. Je opatrný a rád si hraje. Tohle ještě může být zábava...

Zazvonil mi telefon, který jsem bez podívaní se, kdo mi volá, zvedla. „Kde si myslíš, že jsi?! Čekáme tady na tebe! Doufám, že stihneš přijet včas." Otec zavěsil aniž by mě nechal cokoliv říct a já si živě dokázala představit jeho rozzuřené oči. Po očku jsem se podívala na hodiny. Měl pravdu, byly čtyři a už v půl páté nám začíná obchodní schůzka.

„Omlouvám se, ale musím odjet, mám nějaké zařizování" zvedla jsem se, uchopila zbraň a chtěla Taylera jít vyprovodit, když v tom mě zastavila jeho ruka. Okamžitě jsem po něm střelila pohledem. „Rád jsem tě poznal, Emily. Doufám, že se ještě někdy uvidíme," pronesl potutelně, jakoby za tím byl nějaký skrytý význam. To jsem neřešila, protože momentálně je můj jediný problém táta.

***

Ve dvacet jsem přijela na dohodnuté místo. Už na stovky kilometrů jsem viděla mého rozzuřeného otce. „Ach bože," šeptla jsem si pro sebe. Je to úžasný táta, ale jak se jedná o obchody, vše jde stranou...  V tuhle chvíli to není můj táta, ale šéf a toho si fakt naštvat nechci. Vystoupila jsem z auta, načež mi pod nohou zaskřípal štěrk a já si všimla přijíždějícího černého Roveru, ze kterého vystoupilo hned několik chlapů, grázlů od pohledu, a já jednoho z nich s údivem poznala. „A do prdele."

Doufám, že se Vám příběh líbí :) Když tak napište do komentářů, co mám zlepšit atd.

Budu ráda za veškeré ohlasy! :) ♥

P.S. V médiích jak si představuji Emily! ;)