Mafiánka bez srdce

10. Kapitola

EMILY SMITH

Něž jsem se stihla rozkoukat potom, co si sundala pásku z obličeje, jsem uslyšela dva výstřely. Podívala jsem se na Taylera, který to schytal do břicha a hrudníku. Nevím proč, ale v hlavě se mi promítly vzpomínky z těch pár společných dní a nahrnuly se mi slzy do očí. Podíval se na mě s úsměvem na tváři. Potom padl k zemi. „Taylere," řekla jsem tichým hlasem, ale odpovědi jsem se nedočkala. Zhluboka jsem se nadechla.

Znechuceně jsem se podívala na Williama. „Ty hajzle!" vykřikla jsem na něj, aniž bych si to rozmyslela.

Přistoupil ke mně blíž, pevně uchopil mojí bradu mezi palec a ukazováček. „Nechtěl jsem ho zabít, ale nedal mi na výběr," usmál se a naklonil hlavu na levou stranu.

Vycukla jsem se z jeho pevného sevření a podívala se mu do očí. „Shnij v pekle!!" procedila jsem skrz zuby nenávistným tónem.

To už jsem schytala pár ran. „Chlap, který mlátí ženský, není chlap. Ale ty jsi jím nikdy nebyl! Ty jsi byl vždycky zrůda, Williame Davisone! Stejně jako tvůj táta," ozvalo se ode dveří. Stál tam můj táta, brácha a za nimi pár našich nejlepších chlapů.

Pak už to šlo hrozně rychle. William se vzdal, naložili ho do auta a chlapi s ním odjeli někam pryč. Vím jedno... Už ho nechci nikdy vidět!

„Neudělal ti nic Emily?" přišel ke mně táta, načež mi rozvázal ruce a nohy.

„Už jsem myslela, že mě nehledáte," řekla jsem s úšklebkem na tváři.

„Nesmysl! Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Ale dřív to nešlo," tentokrát prohlásil můj milovaný bratříček. Usmála jsem se a strčila do něj pěstí.

Všimla jsem si Taylera, který furt ležel na studený zemi úplně bez pomoci se zakrváceným tričkem.

„Taylere!" přiběhla jsem k němu a nahmatala puls. „Tati! Ještě žije, musíme mu pomoct!"

„Ten ale nepatří k nám Emily. Patří k nim," řekl rozčíleně, načež se dal na odchod.

Vstala jsem a dupla si, aby to slyšel jak táta, tak i brácha. „Ano, patří k nim, ale je jiný! On mi neubližoval, snažil se mě chránit. A kvůli mně ho postřelil! Takže mu to dlužíme, tati."

Oba se ke mně otočili. Chvíli si mě přísně prohlíželi, ale následně otec svolil.

***

Už dobrou hodinu sedím v čekárně a Tay je pořád na sále. Hypnotizuji očima obrovské dveře, za kterýma se nachází operační sál. Když se otevřely, automaticky jsem se postavila a čekala, až ke mně přijde doktor, ale vyšla jen sestřička. Posadila jsem se zpět na místo a prohlížela si dlouhou chodbu. Všude bílá! Ta barva mi začíná lézt na mozek...

Po chvilce se vedle mě posadil kluk zhruba v mém věku. Byl podezřele podobný Taylerovi. Usmál se na mě a začal se nervózně rozhlížet po čekárně. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Hele, nejsi ty náhodou příbuzný Taylera Adamse?"

Podíval se po chodbě, aby se ujistil, že fakt mluvím na něj. „Jo, jsem jeho bratr. Theo."

„No, nevím, jestli mě znáš, ale já jsem Emily"

Vykulil oči tak moc, že vypadal jako lemur a usmál se. Podal mi ruku a já ji přijala. „Tak to mě těší. Ty budeš ta unesená, teda teď už asi ne, když sedíš vedle mě... No to je jedno. Nevíš náhodou, jak se stalo, že ho postřelili?"

„Vím..." odpověděla jsem mu a chtěla pokračovat, ale v tu chvíli se konečně otevřely ty zatracený dveře a vyšel doktor.

Přišel k nám. „Dobrý den, vy jste příbuzní?"

Theo okamžitě přikývl. „Dobrý den, jsem jeho bratr."

„Dobře, tak váš bratr prodělal srdeční zástavu. Byla to velmi náročná operace, ale zvládl to. Je to velmi silný muž. Doufejme, že nenastanou žádné komplikace." Theo hltal každé doktorovo slovo a furt přikyvoval.

„Děkujeme vám, budeme ho moci jít navštívit?" zeptal se.

„Dnes ne, bude ještě dospávat operaci. Zítra ho nejspíše budeme probouzet, takže přijďte na návštěvu kolem třetí hodiny," odpověděl a dal se na odchod.

Jak jsem psala, tak přidávám další kapitolu! :) Tentokrát celá z pohledu Emily! ♥ :)