Mafiánka bez srdce

22. Kapitola

EMILY SMITH

„Můžeme?" zeptal se mě Tayler, když se chystal zaklepat na dveře od domu, kde bydlí jeho rodina.

Odpověděla jsem přikývnutím, přičemž jsem nervózně propletla moje prsty s jeho.

„A co, když se jim nebudu líbit?" zeptala jsem se potichu.

„Neboj, budeš."

Dveře se otevřely. Stála v nich starší žena, kterou jsem už někde viděla... Jasně! V nemocnici. „Pojďte dál."

Všichni jsme se pozdravili a usedli v obývacím pokoji na pohovku.

„A co dělají tvoji rodiče?" zeptal se milým hlasem Taylerův otec.

Koukla jsem se na Taylera s nadějí, že mi pomůže. Ten se jen usmál a povzbudivě mrknul.

„Oni před pár týdny umřeli. A jejich povolání radši zmiňovat nebudu, pak bych už nemusela dělat, tak dobrý dojem," uculila jsem se a sklopila zrak.

„Tak to nám je velice líto," zapojila se do konverzace paní Adamsová.

***

„Wau! Tak dlouho jsem ještě u nikoho nevydržela..." řekla jsem, když Tayler zavíral dveře od jeho domu.

Nedostalo se mi žádné odpovědi. Ucítila jsem na bocích jeho ruce a na krku mě lechtal dech. Políbil mě na krk. Pomalu si mě otočil k sobě a vysadil. Začal mě líbat. Nebyl do ten dravý polibek, který znám, ale něžný polibek plný nehynoucí lásky. Odnesl mě do postele a velmi opatrně položil. Naklonil se nade mne a vtiskl mi pusu na čelo. Skočil na postel hned vedle a oba nás přikryl se slovy „Dnes jsem unavený. Půjdeme už spát?" Přitulila jsem se k němu, co nejvíc to šlo a slastně zavrněla. „Dobrou, Tayi."

„Dobrou, Emily."

O týden později

TAYLER ADMAS

Je krásné sluneční ráno. Emily pořád spí a tak jsem se rozhodnul, že jí udělám snídani přímo do postele.

S tácem v ruce jsem zaklepal na dveře a následně je otevřel. Položil jsem jídlo vedle ní. Pohladil jsem ji po tváři. Usmála se, pootevřela jedno oko a protáhla se. Podívala se na stolek, kde byl položený tácek s jídlem. Čekal jsem, že se mi poděkuje a hned se do toho pustí, ale místo toho jsem si vysloužil zamračení. Pohladila se po břiše, vytřeštila na mě oči a dala si ruku před pusu. Okamžitě byla na nohách a běžela na záchod. Následoval jsem jí.

„Běž pryč! Nepotřebuju, abys mě takhle viděl!" křikla na mě s hlavou nad záchodovou mísou.

„Ne. Chci ti pomoct. Podržím ti vlasy!"

„Emily nešťourej se v tom. Musíš něco sníst," pobídnul jsem jí.

„Když mě je pořád blbě!"

„To bude jen nějaká viróza," začal jsem ji uklidňovat.

Emily pokrčila rameny a povzdechla si.

„Nebo ne?" optal jsem se jí, protože se zdála nejistě a zamyšleně.

„Když já jsem před třemi dny měla dostat měsíčky."

„Aha," seděl jsem tam a dál se cpal jídlem. Když jsem si dával do pusy další sousto, rozsvítilo se mi. Vykulil jsem oči, nějak jako lemur a nechal otevřenou pusu. „Že ne?"

Opět jenom pokrčila rameny.

„Dělala sis test?!" zeptal jsem se nevrle.

Emily se jen podívala do země a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

Vyskočil jsem na nohy. Štrádoval jsem si to ke dveřím. „Zajedu pro něj do lékárny!" křiknul jsem z chodby. Nepočkal jsem ani na odpověď a zabouchnul za sebou dveře.

Přidávám kratší kapitolu. :) ♥ Doufám, že se bude líbit :3