Mafiánka bez srdce

11. Kapitola

EMILY SMITH

„Kam jdeš?" ozval se za mnou hlas, hned, co jsem vykročila jednou nohou ven. Na patách jsem se otočila směrem k němu. Stál tam můj bratříček opřený o zeď.

Zvedla jsem pravou ruku, poklepala na hodinky a odpověděla. „Jsou tři hodiny, doktor řekl, že Taylera můžeme po třetí přijít navštívit. Takže když dovolíš, už pojedu."

Vyběhla jsem směrem k autu a uslyšela bratrovo odfrknutí.

***

Ve dveřích od pokoje, kde má Tayler ležet, jsem se srazila se starším párem. „Dobrý den, vy jdete navštívit našeho syna?" pronesla starší paní s podezřením v očích.

Strčila jsem si pramen tmavých vlasů za ucho a přikývla.

„Tak prosím, bude určitě rád," odstoupila ze dveří a já tak mohla vejít. Byl připojený k různým přístrojům, které hlídali jeho životní funkce a do pravé ruky mu vedla kanyla. Vedle postele seděl jeho mladší bratr, který mu něco s obrovským zápalem vyprávěl.

Tayler si mě po nějaké době všiml a úsměvně mě pozdravil. „Ahoj Emily, co tu děláš?"

„Já jsem se jen přišla podívat, jak se ti vede. To víš, když už tě kvůli mně postřelil," odpověděla jsem a nervózně se podrbala za krkem. Bylo příjemné ho vidět zase při vědomí.

Nastalo trapné ticho, ale po chvilce ho Tayler prolomil. „Mimochodem, tohle je můj mladší brácha Theo. Theo tohle je..."

„My se už známe," přerušil Taylerovo představování. Hnědoočkovi se na obličeji objevil nechápavý pohled.

„Potkali jsme se, když jsme čekali, až tě odoperují," vysvětlila jsem s laxním pokrčením ramen a následně se opřela o futra dveří, ve kterých jsem se zastavila a za celou dobu se ani nehnula.

„Počkej, ty jsi tu byla i včera?"

„No, chtěla jsem se ujistit, že to přežiješ."

Zamračeně přimhouřil oči. „A co William?"

„Nevím, co se s ním stalo. Táta ho někam odvezl a já o něm už nic vědět nechci."

Oba chápavě přikývli a následně si vyměnili úlevné pohledy.

Zkontrolovala jsem čas, jelikož jsem otci slíbila, že se nikde nebudu zdržovat dlouho, kdyby se tu objevili nějací Williamovi příznivci. „Nic, já už musím jít. Ráda jsem tě viděla. Tak se brzo uzdrav a slib mi, že si už nikdy nebudeš hrát na mafiány. Na to jsi až moc hodný," usmála jsem se a už byla na odchodu, když se Tayler nadechl, aby mohl něco namítnout.

„Počkej, tím chceš říct, že se už neuvidíme?" Otočila jsem se k němu, v jeho očích jsem uviděla zklamání.

Hluboce jsem se nadechla. „Tayi... Ty do mého světa nepatříš. Jsme úplně jiní. Ty máš velké srdce a já..." na chvilku jsem se odmlčela. „Já nemám žádný. Bude to tak lepší, pro nás oba." Přišla jsem si jako zbabělec, který zdrhá z bitevního pole, ale jiné východisko nevidím. 

Chvíli na mě prosebně koukal. Pak se usmál a přikývl. „Asi máš pravdu."

Odkryla jsem řadu bílých zubů a otočila se. Otevírala jsem dveře od pokoje, naposledy jsem se na něj podívala. Bezmocně tam ležel a nespustil ze mě zrak. Nečekala jsem, že to tak rychle vzdá... „Sbohem," špitla jsem na rozloučenou a zavřela za sebou bílé rozvrzané dveře.

Nasedla jsem do auta. Přes tmavé sklo jsem se podívala na okno pokoje, kde Tayler leží. „To by bylo," řekla jsem si pro sebe, zakroutila hlavou a pousmála se. Strčila jsem klíčky do zapalování a odjela.

TAYLER ADAMS

„Bude to tak lepší, pro nás oba," když s těmihle slovy odcházela, udělalo se mi zle.

Přikývl jsem. „Asi máš pravdu," Ne! Přesně to jsem říct nechtěl. Chtěl jsem jí říct, co všechno k ní cítím. Ještě nikdy jsem k nikomu necítil to, co k ní. Nevím, jak to dokázala, ale ona mi moje srdce ukradla a teď si chce jen tak odejít? Na to jsem ale neměl odvahu. Navíc myslím, že by mě s vyznáním poslala někam. Já ale budu dělat všechno pro to, abych se s ní mohl znovu vidět. Abych mohl slyšet její hlas.

Od přemýšlení mě vyrušil bratrův hlas. „To bude dobrý, brácha. Navíc má pravdu, to není holka pro tebe."

„Theo, sklapni," napomenul jsem ho podrážděně a podíval jsem se na dveře, za kterými jsem uslyšel šrumec.

„Pane Adamsi, nesu vám léky. A vy už běžte domů, váš bratr musí odpočívat," vtrhla do pokoje zdravotní sestra s podtáckem v rukách, na kterém měla vyskládané malé kelímky s různými léky.

Theo vstal z křesla, kývnutí mělo naznačit pozdrav a se sestřičkou v patách, která už mi stihla můj kelímek vrazit do ruky, odešel.

Už jsem tu zase sám. Koukl jsem se z okna, za kterým jsem uviděl zataženou oblohu a vysoké jehličnaté stromy. Hodil jsem do sebe dva malé prášky a bez zapití je spolkl. Hlavu jsem položil zpět do měkkého polštáře a po nějaké době mi spadla víčka unávou.

Přidávám další kapitolu! ♥

Myslíte, že se Tayler a Emily někdy zase uvidí? Čti Mafiánka bez srdce! :) ♥