Mafiánka bez srdce

24. Kapitola

EMILY SMITH

Pocity uvnitř mně se praly. Na jednu stranu jsem si myslela, že na dítě nejsem připravená. Ovšem na druhou stranu jsem to chtěla zkusit. Po tom všem, čím jsme si s Taylerem prošli, jsem věděla, že on je ten pravý. Nikdy jsem nevěřila, že to řeknu, ale miluju ho, jako ještě nikdo nikoho.

„Opravdu nechceš, abych jel s tebou?" optal se Tayler starostlivě a uchopil mé ruce do svých.

„Opravdu, ne. Nejsem nemocná, jen těhotná. Tohle ještě sama zvládnu. Dám ti vědět hned, jak to budu mít za sebou." Věnovala jsem mu dlouhý polibek a zavřela za sebou dveře. Nemocnice nebyla daleko, ale zdálo se, jako bych už jela hodiny. Nervozita uvnitř mně stále stoupala, ovšem jsem přesvědčená o tom, že dělám správnou věc. Pro mě, pro Taylera... a pro naše dítě.

„Pojďte si další, prosím," pronesla mladá sestřička do čekárny poté, co otevřela dveře a následně její oči se vřelým úsměvem spočinuly na mně. Nervózně jsem se zavrtěla a časopis o mladých maminkách odložila zpět na stůl mezi ostatní. Zvedla jsem se a pomalu se vydala do ordinace.
„Dobrý den," pozdravil mě snědý, mladý doktor ihned, co jsem vešla.
Nervózně jsem pokynula hlavou a usadila se na židli u zdi. „Tak copak vás trápí, slečno Smithová?"
Nevědomky jsem si položila ruku na břicho a sklopila oči. „Jdu kvůli miminku."
„Oh, dovolte mi pogratulovat. Takže já si vás nejdříve vyšetřím a poté uděláme ultrazvuk. Odložte si, prosím." 

Položila jsem se na lehátko a upřela zrak na strop. Doktor udělal několik vyšetřeních, aby se ujistil, že je vše v pořádku. „Teď vás to trochu zastudí." Na podbřišek mi dal trochu průhledného krému. „Vypadá, že je vše v pořádku. Vidíte tento černý flíček? To je vaše miminko." Doktor ukázal na monitor a já konečně odvrátila oči od bílého stropu. Na rtech mi vytanul úsměv a uvnitř jsem měla krásně hřejivý pocit. „Nazdar, prcku," řekla jsem si v duchu.
„Můžete se obléci a sestřička se s vámi dohodne na termínu další kontroly."

Vyšla jsem z ordinace s úsměvem na tváři. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Když jsem už lovila v tašce telefon, přišla mi nová zpráva. „Bože, Taylere... Ty budeš, tak starostlivý otec," pronesla jsem si pobaveně a otevřela textovku. Úsměv mi okamžitě povadl. Celý svět se přestal točit, prostě se zastavil. Nemohla jsem uvěřit, tomu, co jsem viděla. Na čele se mi utvořilo několik vrásek. Tohle se přeci nemůže dít, ne teď! Zpráva nebyla od Taylera, nýbrž od někoho úplně jiného. Od někoho, komu jsem zničila život... od někoho, koho jsem považovala za dávno mrtvého.
„Madam? Jste v pořádku? Vypadáte, jako byste právě viděla ducha," oslovila mě žena ve středním věku a starostlivě nakrčila obočí.
Zvedla jsem k ní od textovky pohled a oči se my zalily slzami. „Něco takového," odvětila jsem šeptem a vystřelila ven.

Nasedla jsem do auta. Vztekem a zároveň zoufalstvím jsem jak posedlá mlátila do volantu. Po chvíli jsem přestala a prsty si křečovitě zajela do vlasů. Nemůžu zůstat, musím odjet. Co nejdál to půjde. Podívala jsem se na ještě furt ploché bříško a položila si na něj ruku. „Ty budeš taky v pořádku, nikdo nás nedostane. Odejdeme. Společně, ale tatínka tu musíme nechat."

Nastartovala jsem a vydala se domů.

TAYLER ADAMS

Uslyšel jsem, jak zastavilo auto na příjezdové cestě, nedočkavě jsem vyskočil z křesla a vydal se ke vchodovým dveřím, které se otevřely. „Kde jsi sakra tak dlouho? Řekl jsem ti, abys mi zavolala," nabručeně i nervózně jsem vyštěkl na Emily. Nepodívala se mi ani do očí. Jen jsem viděl, že brečela. Pokusila se o úsměv. „Stalo se něco?" opatrně jsem se jí zeptal a dotkl se její ruky, ve které křečovitě svírala svojí paži. Hluboce se nadechla a střelila po mně pohledem. Její oči byly nepřítomné a plné něčeho, co jsem nedokázal rozeznat. „Šla jsem na potrat," pronesla jakoby nic a bez vysvětlení prošla kolem mně.
„Cože jsi?" Jestli je tohle pokus o vtip, tak hodně špatnej.
„Nebudu to opakovat, Taylere! Slyšel jsi moc dobře," odpověděla ledově. Otočila se a celého si mě prohlédla.
„Vždyť jsme se dohodli, že si ho necháme, Emily!"
„Já vím! Nejsem na to připravená, chápeš? Ty nevíš, co prožívám!" Všiml jsem si, jak se její oči začaly lesknout, ale ihned se odvrátila.
„Vím, co prožíváš! Sakra, Emily, vždycky jsi byla sobecká, ale nikdy jsem si nemyslel, že až takhle. Zabila jsi naše dítě!"
Ukápla jí slza. „Tak to si o mně myslíš?"
„Jo, to si o tobě myslím. Sebrala jsi mu život," při těchto slovech se mi nahrnuly slzy do očí. Už jsem to nevydržel, nepoznával jsem ji.
„Fajn, ale já nebudu žít s někým, kdo si tohle o mně myslí."
„Tohle je konec."
Její obličej byl jako z kamene a oči ledové jako voda. „Jdu si zabalit. Odjedu co nejdál. Už tady nechci být, nemůžu." Opět se otočila a zmizela za rohem.

Sedl jsem si a vytáhl burbon. Lil jsem do sebe lok za lokem. Poslouchal jsem, jak si balí. Slyšel jsem, jak nahoře chodí sem a tam. Nemůžu uvěřit, že se tohle právě stalo.  Po nějaké době sešla schody s kufrem v ruce a bez věnování mi jediného pohledu, či nějakého vysvětlení, zamířila ke dveřím.
„Proč jsi to udělala? Myslím, že si alespoň to vysvětlení zasloužím."
Nad touto větou se zastavila, otočila se na mě. „Jsem mafiánka... Bez srdce. Cos čekal?"
„Co jsem čekal? Že se změníš!"
„Tak to jsi čekal špatně." Zaklaply za ní dveře, přičemž jsem roztříštil flašku o zeď.

THE END!

Konečná kapitola! Už mě nenapadá, jak dál. Tak jsem se rozhodla, že to tu ukončím. Omlouvám se, že dlouho kapitola nevyšla, ale nebyl čas nebo jsem neměla chuť něco psát. Sice se tato kapitola moc nepovedla, ale i přesto jí vydávám.

P.S.: Napadlo mě, že bych si dala chvíli pauzu a napsala druhý díl. Hlavní pohled by byl buď Taylera, Emily nebo toho špunta (To dítě už by bylo samozřejmě větší). Ještě se rozhodnu nebo mi můžete dát do komentářů vědět, čí hlavní pohled by jste chtěli nejvíc.

Děkuji, že jste můj první příběh četli. ♥