Mafiánka bez srdce

19. Kapitola

TAYLER ADAMS

Vešli jsme do mého domu. Emily za celou dobu nepromluvila. Posadili jsme se na pohovku a oba dva jsme mlčeli..

Rozhodl jsem se narušit to ticho, sedl jsem si vedle Emily a objal ji. Začala plakat. „Pšššt.. Bude to v pořádku, nikdy nezapomeneš, ale časem to už nebude tak bolet," povzbudivě jsem se na ní usmál.

Zvedla hlavu ze svých dlaní, podívala se na mě a na čele se jí utvořilo písmenko V, takhle se na mě ještě nikdy nemračila. Nevím, co to znamená... Smutek? Vztek? Samotu? Nevěřícnost? Zmatek?

Vytrhla se mi z náruče a bleskově vstala. „Proč? Já chci, aby to vůbec nebolelo! Žádný časem! Jsou mrtví! Všichni jsou mrtví," na chvíli se odmlčela a začala kolem sebe různě máchat rukama. „Bolí to. Bolí to. Bolí to! Proč to tak bolí?! A proč zase brečím?" začala si naštvaně utírat slzy.

„Je v pořádku brečet. Umřela ti rodina, nemáš se za co stydět," s těmito slovy jsem se posadil zpět na pohovku. Emily ke mně po chvíli přišla, přitulila se. Po chvíli usnula. Je tak nádherná. Pohladil jsem jí jemně palcem po tváři a zavřel oči.

Probudil jsem se. Emily pořád spí. Opatrně jsem vstal, abych jí nevzbudil. Chtěl jsem odejít, ale chytla mě studená, malá ruka. „Kam jdeš?"

Posadil jsem se zpět. „Nikam, jsem tu."

Položila si hlavu na mé rameno a začala přes tričko prstem obkreslovat břišáky. Podívala se mi dlouze do očí a poté uhnula.

„Měníš mě," z ničeho nic to z ní vypadlo.

„Doufám, že k lepšímu."

„Jo. K horšímu už by to nešlo," slyšel jsem, jak se ušklíbla.

EMILY SMITH

Moc dobře si uvědomuju, že mě Tayler mění a přiznám se, že mně to vůbec nevadí. Vždy, když se mě někdo snažil změnit, nikdy jsem mu to nedovolila. Ale s Taylerem si připadám šťastná a... prostě jiná.

„Nikdy jsem ti nepoděkovala, za to, co pro mě děláš. Držíš mě nad vodou a já si toho cením. Kdybys tu nebyl, tak bych už někomu vztekem provrtala kulku hlavou. Takže..." Tayi mě přerušil.

„Emily to je dobrý, chápu to," pousmál se? Já mu tu děkuju a on se směje?!

„Já to myslím smrtelně vážně!"

„Však já vím, Emily."

Vztekle jsem si povzdechla a přikývla. Už nikdy Taylere Adamsi ode mě nečekej podobnej proslov! Nikdy!

***

Probudila mě vůně jdoucí z kuchyně. Rozhodla jsem se jí následovat.

„Vypadá to nádherně," prohlásila jsem, když jsem nakukovala přes Taylerovo rameno.

Otočil se na mě. „Ty už jsi vzhůru?"

Usmála jsem se a šla se posadit ke stolu.

Tayler přede mě položil talíř. Okamžitě jsem se dala do jídla.

„Děkuju, bylo to VYNIKAJÍCÍ."

Vstala jsem ze židle, dala jsem talíř do dřezu a namířila si to k ledničce.

„Teď jsi dojedla Emily. Co tam hledáš?" uslyšela jsem za sebou udivený hlas.

„Mám jen na něco chuť," odpověděla jsem a dál se přehrabovala v různém jídle

„ÁÁÁÁÁ... Mám to," vytáhla jsem okurku.

„Okurku?"

„Jo! Proč ne?" pokrčila jsem rameny.

TAYLER ADAMS

„Emily? Děsíš mě!"

Nedočkal jsem se odpovědi.

„Emily!!"

Otřásla sebou a vyděšeně se na mě podívala. „Co je zas?"

„Můžu se zeptat, co proti mně zase máš?!"

Nasadila nechápavý pohled. „Co? Nic."

„Hmmm... Zajímavé. Mně totiž přijde, že jo."

„Proč jako?"

„Ty nevíš? Sedíš tady jak v tranzu, koukáš na mě, tak, že kdybys mohla pohledem vraždit, tak už jsem mrtvej a v ruce DRTÍŠ okurku, která mi něco připomíná!" ukázal jsem na mého kamaráda v kalhotách.

Koukla se do své ruky, ve které držela okurku a poté ji odhodila na stůl.

Omluvně se na mě usmála. „Promiň," začala se smát.

„Mně to vtipný teda fakt nepřijde!"

„Já to nemyslela k tobě... Jen jsem přemýšlela."

„Joo? Tak to by mě teda zajímalo nad čím. Protože dokud mi to neřekneš, tak nepůjdu spát! Nerad bych přišel o kamaráda, kterýho mám dost rád," opět jsem ukázal na rozkrok.

„Ale... To tě nemusí zajímat..." vyvalila na mě oči „monet! Ty se mě bojíš!" začala se nekontrolovatelně smát.

Zkřížil jsem si ruce na hrudi. „Ne, nebojím!"

Rozeběhnul jsem se k ní a vzal jí do náručí. „Vidíš?"

Miluju její smích!

Tak a další kapitola je na světě! Užijte si víkend. ♥ :)