Ten Pravý (Ross Lynch)

51. Část

(Z pohledu Rosse)

,,Ahoj." otřela si slzy. Nechtěl jsemji vyzvídat, proč brečí, a tak jsem začala pomalu. ,,Já jsem Ross." řekl jsem a posadil jsem se na druhou houpačku, vedle té na které seděla ona. ,,Já jsem Daisy." řekla s náznakem breku. ,,Co tu děláš? Tady, za lesem, na opuštěném hřišti, sama." zeptal jsem se. ,,Myslela jsem, že o tomhle místě vím jen já." ,,No, do teď jsi asi věděla, ale já jsem si musel zapřemýšlet, a tak jsem se sem vydat, ale nevěděl jsem, že tu najdu takovou krásu." řeknu. ,,Moc krásné, tu to není, možná tak louka a les, ale na starém polorozpadlém hřišti opravdu nevidím nic krásného." ,,Já, ale mluvil o tobě." řeknu. Myslel jsem to zcela upřímně, Daisy byla krásná, měla černé, dlouhé vlasy a krásný úsměv, velké tmavé oči a poněkud snědou pleť.

Usmála se... ,,Chodím jsem přemýšlet." řekne. ,,No konečně si se alespoň usmála, myslím, že kromě přemýšlení se tu i klidně brečí že?" zeptám se a podívám se na ní. Zklopí oči dolů, na důkaz, že mám pravdu. ,,Můžu se zeptat?" řeknu. ,,Brečím, kvůli rodičům, škole a tak dále." rovnou odpoví. ,,Co se děje s rodiči?" zeptám se. ,,Nejspíš se budou rozvádět." řekne. ,,To bude určitě dobrý, uvidíš." snažím se jí uklidnit. ,,Oni jsou jediný, co mám." řekne. ,,A co kamarádi?" zeptám se. ,,To je ta škola, ta druhá věc, kvůli které brečím." zběhnou se jí do ocí zas slzy. ,,Neplakej a nemusíš o tom mluvit, nemusíš se mi svěřovat, když se defakto vůbec neznáme." řeknu. Opět si utře slzy. ,,Nerozumí mi." řekne. ,,Jak nerozumí?" ptám se. ,,Nerozumí mé nemoci a proto mě odsuzují." odpoví. ,,Hádám, že nechceš mluvit o své nemoci že?" pro jistotu se zeptám. ,,Mám ASP." řekne. Ihned pochopím, o co jde. ,,Tak to musíš mít velmi těžké, ale myslím, že stačí, když to spolužákům vysvětlíš, jak si to dělala do teď?" zeptám se jí. ,,No, nijak. Od začátlu střední školy mě odsuzují a neberou mě mezi sebe, na základní školu jsem nechodila, měla jsem domácí školu. A teď, teď jsem čtvrtým rokem na střední škole a po čtyři roky mě považují za divnou holku, nebo za nějakého blázna, ale já nejsem blázen!" rozbrečí se.

Chápu jí, v mé rodině nikdo ASP nemá, ani nikdo nikdy neměl, ale můj kamarád ze základky tu to nemoc měl a i přesto, že to nejdříve bylo obtížné a také jsme ho považovali nejdřív, za poněkud zvláštního člověka, nakonec jsme zjistili, že je fajn a začali jsme se s ním bavit.

Ono ASP, Aspergerův syndrom, je velmi náročné onemocnění a člověk s tou to nemocí to má v životě opravdu těžké. Nerozeznávat lidské pocity, nepoznat ironii, nechápat specifický humor jsou vážně vlastnosti, o které bych nechtěl přijít. Kvůli tomu, mají i problémy důvěřovat lidem, proto se vážně dost divím, že se mi Daisy svěřuje, ikdyž jsem pro ni, neznámý člověk.

,,Neplakej. Jak to že mi důvěřuješ?" zeptám se najisto. ,,Cítím to, cítím, že jsi hodný, že tobě důvěřovat můžu." odpoví mi. ,,Hlavně už neplač ano? Stejně pláčem nic nevyřešíš." snažím se jí povzbudit. ,,A co tvůj problém?" zeptá se mě najednou, úplně přestane plakat. ,,Můj problém? Jaký mfj problém?" nechápu. ,,No, říkal si, že si sem přišel přemýšlez, a to znamená, že tě něco trápí, nebo aspoň, to mě učila doktorka, která mi pomáhá i s rozeznávání lidských pocitů." řekne mi Daisy. ,,Jsi chytrá. Máš pravdu, něco mě trápí, nebo spíš ne něco, ale někdo." odpovím jí po pravdě.

,,Svěř se, slibuji ti, že ať mi řekneš cokoliv, zůstane to jen mezi námi, nikomu to nepovím." naléhá, ať ji to teda povím. ,,No víš mám holku, jmenuje se Emily, jsme spolu už rok a půl a z toho spolu bydlím, už asi třičtvrtě roku a já jí moc miluju, zažili jsme toho doopravdy mnoho a já nechci, nikdy ji nechci ztratit." vyprávím jí. ,,Tak to nechápu." řekne mi Daisy. ,,Co na tom nechápeš?" zeptám se. ,,Když ji miluješ a nechceš ji nikdy ztrazit, tak proč tě trápí, co je špatně?" zeptá se.

Musím se pořádně rozmyslet, má pravdu, když ji miluji, nemám, co řešit, mám s ní být šťastný, ale to bohužel nejde. ,,Nejde to, nejde si užívat štěstí." odpovídám. ,,Tak v čem je problém, proč to nejde." zeptá se.

Pravda je, že si nejsem jistý, jestli ona mě. Jestli ona miluje mě, tak jako já jí. Ona je úžasná, krásná a všechno, co bych si přál, kdybych tohle řekl Fredovi, tak se mi vysměje, ale já to k Emily doopravdy cítím. Bojím se, že jak jsme spolu dlouhou dobu, už jsem ji omrzel. ,,Náš poslední nějak významný okamžik byl už hodně dlouho. Ta naše brigáda, to stálo za nic.

Všechno řeknu Daisy, nevidím důvod, proč bych ji neměl věřit. ,,Tak jí to dokaž." řekne Daisy. ,,Jak to myslíš?" nechápu. ,,No, prostě jí musíš dokázat, že ty jsi její kluk, a to ten nejlepší." řekne. ,,To je paráda! Ty jsi na to příšla!" raduju se. Daisy se začne smát.

,,Musím už jít domů." řekne najednou Daisy. ,,Jé a jo, povídali jsme si asi až moc dlouho, když ona už je obrovská tma." řeknu a společně s Daisy jdeme cestičku lesem.

V lese je tma... Jen občas nějaké světlo od hvězd. Jdeme cestou až k pláži, a tam se rozloučíme. Daisy bydlí vedle pláže, v jedná krásné vile. Já vezmu auto a jedu domů, doufám, že Emily už bude doma.

(Z pohledu Emily)

Od Juliet a Mikea jdu s Jenny. Neprohodíme spolu ani jedno slovo a jdeme rovnou domů. Když přijdu do vnitř, Ross není doma. Lehnu si na gauč a do ruky vezmu mobil. Zavolám Justinovi...

Já: ,,Promiň, já to tak nemyslela."

Justin: ,,Já vím. V pohodě, každopádně, přijedu zas za měsíc, tak pak půjdeme ven?"

Já: ,,Dobře."

Justin: ,,Musím končit, ahoj."

Já: ,,Ahoj."

Ukončila jsem můj hovor s Justinem, vážně jsem nečekala, že to půjde takhle rychle, ale teď mě trápí Ross, je už taková tma, tak pozdě v noci a on stále není doma. Kde může být? Snad ne s nějakou holkou.

Stíhám vydávat, takhle dopoledne jen kvůli prázdninám, jinak od pondělí čekejte, že nové části budou vycházet zas ve večerní až v noční hodiny. Pls Vote, komentík, a pište mi do chatu, nemám si s kým psát 😂😂😂!!