Shattered (Ashton Irwin)

1. Kapitola

Takhle teple jsem se necítila už dlouho. Ze všech těch probuzení vedle tohoto kluka... tentokrát to bylo z nějakého důvodu jiné. Pomalu jsem otevřela oči a párkrát zamrkala. Dívala jsem se na popraskanou bílou stěnu motelu s hlavou na měkkých polštářích. Nadechla jsem se, s úsměvem vydechla a zavřela oči. Otevřela jsem je, když jsem na sobě cítila pevnější stisk. Otočila jsem se na záda.

Ashton ležel vedle mě s rukou na mém břichu a tvář měl napůl zabořenou do polštáře. Měl zavřené oči, otevřenou pusu a lehce rozkošně pochrupoval. Rozcuchané vlasy mu zakrývaly čelo a měl nakrčené obočí, jakoby pořád o něčem přemýšlel. Rozcuchala jsem mu vlasy a pohladila ho po tváři a zádech. Kreslila jsem prsty kolečka a pak to zase zopakovala. Usmál se, ještě víc zabořil obličej do polštáře a přitáhl si mě k sobě. Tak jako každé ráno vypadal perfektně.

Posunula jsem se k němu blíž, zvedla jsem jeho těžkou ruku, abych se mohla přitulit k jeho hrudi, mojí oblíbené věci na mazlení. Zabořila jsem do něj tvář, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vůně pracího prostředku, levné voňavky a Ashtona mi naplnila nos a s úsměvem jsem vydechla. Zajímalo mě, kolik bylo hodin, ale podle světla venku bylo aspoň poledne. Přemýšlela jsem, jestli dneska opustíme Kalifornii, a i když jsem nechtěla, nejspíš se vrátíme domů. Neměla bych tomu říkat domov, ale můj dům.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Bylo ticho; slyšela jsem jen Ashtonův dech a zvuky, které ve spánku vydává. Sedla jsem si, protřela oči a prohnula záda. Podíval jsem se s úsměvem na Ashtona a projela mu rukou vlasy. Seděla jsem a přemýšlela.

Jako první jsem pomyslela na včerejšek. Ten pocit, který jsem cítila z toho, že jsem ani ne před dvanácti hodinami měla sex s Ashtonem, nebyla vina nebo tak, byl to čistý triumf. Byla jsem spokojená a ulevilo se mi, že to nebylo tak děsivé, jak jsem si myslela.

Samozřejmě že nebylo. Bylo to perfektní.

Za poslední dva dny jsem se hodně usmívala. Říkala jsem špatné vtipy, smála jsem se a cítila jsem se při smyslech. Ale byl tu důvod, proč jsem tak zoufale toužila po vyčištění mysli, o čemž jsem teď přemýšlela. Zírala jsem na obrazovku mobilu a doufala, že se rozsvítí se zprávou. Zpráva od kohokoli by mě potěšila, ale hlavně jsem ji chtěla od rodičů.

Nekontaktovali mě už víc než týden. Zasraný týden, což mě mátlo. Vím, že se na mě zlobí... stejně jako já na ně... ale milují mě, ne? Nezajímají se o mě dost na to, aby se zeptali, kde jsem? Jsem ve sterém motelu sto mil od domova. A oni nemají ani tušení.

Taky mě zajímalo, co si teď myslí o Ashtonovi. Poslední, co jsem je slyšela říct, bylo, jak ho nazvali bláznem, což mě ještě víc naštvalo. Nesnáším to. Absolutně nenávidím, když mu tak lidé říkají. Není to správné, protože to není pravda.

Taky jsem myslela na sebe. Jak moc to tady miluju, a i když byl tenhle výlet krátký, myslím, že jsem připravená vrátit se do Nevady a chovat se, jakoby se nic nestalo. Asi to bude těžké, ale jsem dobrá v odpouštění a zapomínání. No... možná tentokrát nebudu odpouštět, protože nevím o nikom, kdo si to zaslouží. Ale kromě toho, nepotřebuju rodinu. Oni mě očividně nepotřebují, tak proč na to nezapomenout?

Kromě toho mám Ashtona. Kromě našeho malého kroužku přátel, které snadno převáží ostatní lidé ve škole a mojí rodině, kteří mě nenávidím, mám Ashtona. On je doslova všechno, co teď mám.

Ale stejně... když jsem seděla v tichu, přemýšlela jsem nad různými věci, v hlavě se mi ozvala Ashtonova slova.

„Rodina, z toho, co si pamatuju," řekl. „Je hodně důležitá věc. Jsou to lidé, kteří tě vychovají... a milují."