Shattered (Ashton Irwin)

8. Kapitola

Ráno mě přivítalo teplo, pomalu jsem otevřela oči, které nebolely. Pohnula jsem nohou a usmála jsem se unaveně nad jemným dotekem přikrývek. Ale důležitější byla silná, jemná a teplá ruka kolem mě, která mě k němu tiskla. Znovu jsem otevřela oči a vzhlédla na Ashtonovu opálenou kůži krku a čelisti. Posunula jsem se trochu nahoru, abych viděla jeho jemně zavřené oči a prázdný výraz na spící tváři, a to, jak trošičku otvíral pusu při výdechu.

Chtěla jsem zvednout ruku a pocuchat mi vlasy, ale moje ruce byly jako přilepené. Ashton mě pevně objímal. Pohnula jsem se trochu, ale Ashton nepovolil. Jak by mohl, vždyť spí. Vzdychla jsem, ale usmála se. Zavřela jsem oči, uvolnila se a zabořila tvář do Ashtonovy hrudi. Přemýšlela jsem, kolik je hodin, protože to vypadalo, že je celkem pozdě. Vím, že by čtvrtek a škola nejspíš začala už před pár hodinami, ale nezajímalo mě to. Nemyslím si, že mi zameškání jednoho dne ublíží, vzhledem k tomu, že jsem o žádný od přistěhování nepřišla.

Moje myšlenky přerušil Ashtonův pohyb a objal mě pevněji. Zkusila jsem jeho stisk povolit, ale nenechal se. „Ashtone," zašeptala jsem, ale hlas se mi zlomil. Neodpověděl, jen hluboký dech naznačoval, že pořád spí.

„Ashtone," řekla jsem hlasitěji.

„Mm...?" řekl tiše. Po chvilce uvolnil svůj stisk a postel se zatřásla, když si sedl a vzal mě za předloktí. Díval se na mě s vykulenýma unavenýma očima a otevřenou pusou. „Jsi v pořádku?" zeptal se rychle.

„Ano...?" odpověděla jsem a sedla si. Zmateně jsem se na něj dívala. Naklonil hlavu na stranu a zúžil oči, ale nic neřekl.

„Jsi si jistá?" Jeho tón byl tišší.

„Ano!" vyhrkla jsem. „Ty jsi? To bylo divné probuzení."

„Já?" zeptal se a opřel se o předloktí. „Jo, jasně."

„Dobře," řekla jsem a lehla si vedle něj. „Jen se ujišťuju."

„Jo..." Ashtonův hlas se vytratil a prohlédl si mě. „To já... to já taky."

„Dík..." hlas se mi taky vytratil. V očích měl výraz obav. „...Je něco špatně?"

„No," řekl rychle. „Jen, uh... Nevím."

„Huh?" zeptala jsem se. Ashton jen zvedl obočí a podíval se jinam. Pokrčil rameny, ale já ho vzala za ramena.

„Ashtone," řekla jsem. „Nejsem hloupá, víš."

„Vím, že nejsi," řekl Ashton jemně.

„Tak mluv," odpověděla jsem, položila si hlavu na polštář a dívala se na něj. Ashton zůstal chvilku potichu, otevřel pusu, ale zase ji beze slov zavřel.

„Pamatuješ si tak..." Ashtonův hlas se vytratil. „Možná tak kolem dvou ráno?"

„Ne...?" zamračila jsem se a doufal, že to vysvětlí. Byla jsem zmatená a začínala se bát, protože jsem netušila, o čem mluvil.

„Oh," řekl Ashton lehce a pomalu přikývnul.

„Proč? Co se stalo?" zeptala jsem se.

„Brooke, já-" Ashton zastavil sám sebe s povzdechem, než se posunul blíž a pohladil mě po vlasech a zádech. „Není s tebou nic špatně."

„Co?" zeptala jsem se a zhouplo se mi srdce. O čem to sakra mluvil?

„Ashtone," řekla jsem. „Co to říkáš?"

„Mohl bych se zeptat na to stejné," odpověděl Ashton. „Nic si nepamatuješ?"

„Ne..." Sedla jsem si. „Co se stalo?"