Shattered (Ashton Irwin)

23. Kapitola

Ve čtvrtek jsem se začala chystat do postele kolem desáté. Vím, bylo to brzy, ale byla jsem unavená. Týden byl nudný, pořád stejné věci: vstát, jít do školy, vrátit se, jít spát. Ashton byl věrný své rutině a byla jsem mu za to vděčná. Všechno z minulého víkendu bylo zapomenuto. Ashton se o tom nezmínil, ani já, a nikdo ve skupince o tom neřekl ani slovo. Asi ani neví, co se stalo... kromě Natalie... ale neřekla jsem jí všechno. Cítila jsem se špatně a nechtěla jsem být na Ashtona zlá, což už naštěstí ví.

Všichni účastníci té nehody, od které jsem byla odtažena, jsou naštěstí v pořádku. Leila se ukázala v úterý se sádrou na ruce a mohla jsem s ní mluvit jen cestou do páté hodiny. Ten čas a rána byly mé jediné možnosti s ní promluvit. Což je na nic, když ji můj přítel a kamarádi nenávidí. Ani nevím proč. Je fakt milá... copak se najednou změnila, když jsem se přistěhovala? Byla nějaký ďábel, který je honil? Ashton s ní byl kamarád... a kdo ví, co spolu dělali? Ne že by mi to vadilo, protože už ne. Myslela jsem si, že bude divné skamarádit se s někým, s kým můj přítel něco měl, ale není. Možná proto, že je na mě milá, ne taková, jakou ji popisuje Ashton. A má spoustu kontaktů. Což je pro mě skvělé.

Zajímalo by mě, proč ji Ashton tak nenávidí, proč vlastně nenávidí hodně lidí. Chápu to, lidé říkají věci a roznášejí drby. Ale neskončilo to už? Leilain kamarád... myslím, že Zach? Jeden z nich. Řekl, že už se Ashtona nebojí... ale proč?

„Nevím," vzdychla jsem a skočila do postele. Ležela jsem a přemýšlela o zítřku. Je pátek, což je skvělé, ale po minulém týdnu nevím, zda někam jít. Možná jen zůstanu doma s...

Moje myšlenky přerušila příchozí zpráva od Ashtona. Usmála jsem se a odemkla mobil.

„Ty a já zítra? Koupil jsem nudle >:)" napsal. Zasmála jsem se a přikryla se.

„Ty a já." Odpověděla jsem, zapojila mobil do nabíječky a zavřela oči.

...

Jako by do mě vrazil blesk; probudil mě a vhodil do reality. Zalapala jsem po dechu a otevřela oči, sedla jsem si, ale kvůli mé točící hlavě jsem se musela opřít. Chvěla se mi páteř, měla jsem pot na čele a byla jsem zmatená. Co se sakra stalo?

Znovu jsem otevřela oči a myslela si, že je ráno. Počítala jsem s tím, protože jsem celý týden spala dobře... ale když jsem se rozhlédla, všechno bylo temné. I venku byla tma, bylo uprostřed noci. Otáčela jsem hlavou a hledala světlo. Ale neviděla jsem žádné, kromě mého budíku. Bylo půl třetí ráno.

„Sakra," zamumlala jsem naštvaně a frustrovaně, lehla si a zakryla si oči rukama. Promnula jsem si spánky a snažila se odstranit bolest. Zavřela jsem oči a mumlala si pro sebe, nadávala a vzdychala. Snažila jsem si vzpomenout, co mě probudilo a jaký sen to byl tentokrát, ale netušila jsem. Byl jako naposled? Byl naplněný děsivými věcmi a temnotou, která mě vyděsila? Nedával vůbec smysl, ale stejně mi přivodil starosti? Nebo to byla taková noční můra, která se mi zdá, když přemýšlím o moc věcech najednou? Nepamatuju si, kromě toho, že to bylo temné... a viděla jsem příšery a tmu a lehce osvětlené nebe. Je to divné; lidé sní o nejnáhodnějších věcech, možná i těch nejvtipnějších... stejně jako já. Ale když přijde na jednoduchou noční můru, která momentálně nemá nic společného s mým životem, proč se tak najednou vzbudím?

„Je to jen sen, idiote," vyprskla jsem a zavřela oči. Byly dvě možnosti, které by mi pomohly usnout; zavolat Ashtonovi nebo jít dolů a zjistit, co tam má můj otec. S Ashtonem je ten problém, že bych ho musela vzbudit a to nechci. Cítila bych se špatně.

Takže mi zůstává ta druhá možnost. „Jsem zoufalá," zasmála jsem se pro sebe. Pokrčila jsem rameny a vyskočila z postele, slepě jsem šla ke dveřím. Pomalu jsem je otevřela a rozhlédla se. Všechny dveře byly zavřené a světla zhasnutá, tak jsem se rozhodla jít. S nadějí, že najdu, co hledám, jsem se vydala do kuchyně. Rozsvítila jsem a nechala své oči přivyknout. Místnost byla prázdná a ulevilo se mi.