Shattered (Ashton Irwin)

13. Kapitola

Na druhý den jsem otevřela unavené oči při zvuku budíku. Ten zvuk byl otravný a hlasitý. Zaúpěla jsem, zabořila obličej do polštáře a vypnula budík. Po pár minutách jsem konečně otevřela oči a vyhrabala se z postele.

Když jsem po pokoji sbírala oblečení, myslela jsem na to, jak dobře jsem se vyspala. Poslední dobou jsem spala špatně, ale včera to bylo fajn. Stejně jako v sobotu, když Ashton nebyl vedle mě, a včera jsme se dohodli na žádných nočních můrách.

Věděla jsem, jak vyděšená bývám, když vedle mě Ashton není. Řekla jsem mu, že dneska nemá chodit do školy... a pro jednou mi to nevadí. Potřebuje strávit čas se svou matkou a já se musím naučit být sama. A měla bych se začít soustředit na to, že Ashton se mnou nebudu úplně pořád. Ať už spím nebo ne.

„Proč, aby sis mohla zvyknout na to, že tě nenávidí?"

Zastavila jsem se ve dveřích. Vykulila jsem oči a srdce mi vynechalo úder. Rozhlédla jsem se, všechno kromě hlasu v mé hlavě bylo potichu. Podívala jsem se na bosé nohy a začala se smát.

„Přestaň, Brooke," zamumlala jsem. „Nemůže tě nenávidět."

Sešla jsem ze schodů s mobilem v ruce a modlila se, aby byl Ashton takhle brzy vzhůru a napsal mi. Nevstává v šest ráno, když nemá důvod, takže asi nic nepřijde.

„Brooke," uslyšela jsem nedaleko matku. Vzala jsem si krabici cereálií a uviděla ji u kávovaru. Netušila jsem, kdy byl bráška, ale nechtěla jsem s ní být sama. Neměla bych se tak cítit, ale když mi celý víkend ani nenapíše zprávu, tak bych s ní nemusela mluvit.

„Čau," řekla jsem klidně a ukročila k ledničce.

„Chystáš se po škole někam?" zeptala se matka. Váhala jsem s odpovědí, protože jsem netušila, jestli půjdu k Ashtonovi nebo ne. Je pondělí a normálně ho doučuju... ale asi mu musím napsat později. Pokrčila jsem rameny, neměla jsem náladu s ní mluvit. Opírala se o linku a popíjela kávu.

„Kde jsi byla o víkendu?" prolomila nepříjemné ticho.

„Kde myslíš?" odpověděla jsem s pohledem zaměřeným na mobil.

„...u Ashtona?" zeptala se zvláštně. Zvedla jsem na ni obočí a přikývla. Chtěla jsem jí říct, že je Anne zpátky, ale jen jsem zakroutila hlavou a vzdychla. I když si máma myslí, že má Ashton život na houby, nezajímalo by ji to.

„To jsem si myslela," přikývla. Utichly jsme a já pokračovala v jedení cereálií. „Jdeš tam dneska?"

„Už ses mě na to ptala," zamumlala jsem.

„Oh, jasně," zasmála se matka. „Promiň."

„Dobře," pokrčila jsem rameny a pořád se vyhýbala jejímu pohledu. Vzdychla jsem a zvedla se. Položila jsem misku do dřezu a vzala si batoh.

„Připravená?" zeptala jsem se.

„Jo..." řekla máma tiše a zvedla se. Opustila jsem dům a vlezla na sedadlo spolujezdce. Sakra, hodilo by se mi vlastní auto. Už mě nebaví pořád obtěžovat mámu nebo Ashtona, aby mě někam vozili, a radši bych řídila sama.

„Hej, mami?" zeptala jsem se, když nasedla.

„Co?" odpověděla.

„Můžu dostat auto?"

„No, nevím," řekla. „Můžeš ho zaplatit?"

„...Ne..." řekla jsem divně. „A ty?"

„Ne," pokrčila matka rameny a nastartovala. Opřela jsem se a začínala být otrávená.