Shattered (Ashton Irwin)

6. Kapitola

Rychle jsem vyběhla schody na verandu a chtělo se mi zvracet. Soustředila jsem se na zem, byla jsem znechucená nejen sebou, ale i dalšími věcmi. Co to bylo za věci... to jsem nevěděla... jen jsem byla naštvaná. Naštvaná na svět. Strčila jsem klíč do zámku, otevřela dveře, hodila tašku na zem a s povzdechem jsem se opřela o dveře.

„Kurva," zamumlala jsem a rozhlédla jsem se po prázdném obýváku. Zvedla jsem nohy a vydala se do kuchyně, kde jsem objevila mamku s notebookem. Při pohledu na ni se mi svezlo srdce.

„Proč jsi tady," zaúpěla jsem a šla k lednici. Chtěla jsem být sama, čekala jsem, že budu. „Měla bys být v práci."

„Brooke," řekla matka přísně a otočila se na mě.

„Co?" vyprskla jsem.

„Neměla jsem už žádné schůzky, tak jsem přišla dřív," odpověděla klidně. „Co, nelíbí se ti to?"

„No, trochu," řekla jsem rozzlobeně. „Chtěla jsem být sama, ale co už." Překřížila jsem ruce na hrudi, zvedla obočí a čekala na odpověď. Vypadala zmateně, ale nevěděla jsem proč. Nedělám nic špatného; jen nechci nikoho kolem.

„Jsi v pořádku?" prolomila ticho něžně.

„Co?" odpověděla jsem, jako by se zeptala na něco divného. „Jo, jsem v pohodě."

„No, nevypadáš tak," poznamenala matka. „No tak, mluv se mnou."

„Ne," řekla jsem rychle. Nechci mluvit s touhle děvkou. Stejně mě nejspíš nenávidí.

Panebože, ne, nenávidí tě, přinutila jsem si pomyslet. Je to tvoje matka.

„Proč ne?" zeptala se mě. Přistoupila jsem a otevřela pusu, ale jen jsem vzdychla. Nevěděla jsem, proč bych s ní nemohla mluvit... nebo proč jsem byla tak rozzlobená. No, měla jsem určité tušení, ale stejně by tomu nerozuměla. Jsem unavená a devadesát procent školy si myslí, že jsem divná.

„Já jen..." hlas se mi vytratil. „Měla jsem špatný den, dobře?"

„Tomu rozumím," odpověděla pomalu a nohou odstrčila židli před sebou. „Ale proto tady jsem, dobře?"

„Ne," řekla jsem celkem drsně, zamračila se a dívala se na podlahu, zatímco jsem chtěla jít nahoru.

„Proč ne?" trvala na svém.

Protože nejsi Ashton.

„Nevím," pokrčila jsem rameny, lhala jsem, a začínala se cítit nepříjemně. Rozhlédla jsem se po místnosti a snažila se nedívat na ni. Zírala na mě jako všichni ostatní; zamračeně, s otevřenou pusou a zmateným výrazem. Podobně jako Ashton celou tu dobu-

„Sakra, on si taky myslí, že jsi blázen."

„Drž hubu!" řekla jsem hlasitě s pozorností obrácenou na ten hloupý hlas, který se vrátil. Matka se vyděšeně pohnula na židli.

„Kurva, končím s tím-" zamumlala jsem si pro sebe, zakroutila hlavou a spěchala z místnosti.

„Brooke?" řekla matka hlasem plných obav. Slyšela jsem ji, jak mě následovala, ale nechtěla jsem s ní mluvit. Začínala jsem s ní být otrávená a stejně tomu nebude ani rozumět.

Když nad tím přemýšlím... ani já tomu nerozumím.

„Brooke!" řekla matka drsně. Neotočila jsem se na ni, jen jsem dál stoupala po schodech. Byla jsem v půlce, když znovu promluvila.

„Brooke Marie-"

„Ne Brooke Mariuj mě," vyprskla jsem. Otočila jsem se na ni a svírala zábradlí. „Jsem v pořádku, dobře? Sakra." Protočila jsem oči, došla nahoru, zabouchla za sebou dveře od pokoje a svezla se na postel. Překřížila jsem nohy, zabořila obličej do dlaní a začala brečet. Nevím proč... ale nedokázala jsem to ovládat.