Shattered (Ashton Irwin)

26. Kapitola

„Brooke," řekla má matka, když jsem si brala tašku tenhle týden naposledy. Konečně byl pátek. „Jdeš dneska někam?"

„Jo," pokrčila jsem rameny a zkontrolovala si vlasy. „Proč se ptáš?"

Proč se ptá? Je to poprvé po hrozně dlouhé době, co se ptá, kam jdu. Zněla upřímně, jako by ji to vážně zajímalo. Byla jsem unavená a neměla náladu sedět sedm hodin ve škole nebo slyšet matku říkat slova, která naznačovala, že by o mně mohla mít zájem. Cítila jsem její pohled, když jsem si sbírala věci, ale neotočila jsem se na ni.

„No, nevím," řekla. „Jen mám pocit, že jsem tě dlouho neviděla."

Její komentář mně trochu zmátl, tak jsem se na ni otočila. Dlouho mně neviděla? O čem to mluví? Přece tady bydlím. „Oh," řekla jsem. Znovu jsem pokrčila rameny a vzala si mobil. „Vidíme se každý večer kromě víkendů, někdy, ne?"

„Jo..." její hlas se divně vytratil. Podívala jsem se na hodiny, už bylo sedm. Jestli hned neodejdu, přijdu pozdě. „Ale jen jsem chtěla vědět, jestli chceš dneska zůstat doma. Strávit čas se svou mámou. Nemusím zítra pracovat, mohla by to být zábava-"

„Ne, to je v pohodě, mami," řekla jsem klidně. „Dnešek musím vynechat."

„Oh," vykoktala. „Dobře. Tak se uvidíme."

„Dobře," přikývla jsem. Rozloučila jsem se a vydala se ze dveří. Když jsem nastoupila do auta, přemýšlela jsem o jejích slovech. Bylo divné slyšet, že chce se mnou trávit čas, protože se mi moc nevěnovala. Myslela jsem si, že jsme si všechno ujasnily dva dny potom, co jsme se s Ashtonem vrátili z našeho výletu, ale asi jsem se spletla. Nevím, jestli je to kvůli tátovi. Ale vím, že to vůči mně není fér, když se ke mně tak chová.

Přemýšlela jsem, co dneska budu dělat. Chtěla jsem dělat něco zábavného, protože už je to týden. I když je týden krátký, připadal mi mnohem delší, když se jen procházím kolem a doučuju svého kluka jednoduchou matiku, a potřebovala jsem adrenalin. Miluju ten pocit, víc, než hodně věcí. A když jsem přemýšlela o matce, otcovi a dalších zkažených věcech, potřebovala jsem adrenalin.

Taky jsem přemýšlela, jakou měl noc Ashton, protože moje nebyla špatná. Doufám, že se pořádně vyspal, protože jsem pro jednou spala jako zabitá. Jela jsem v tichu a přemýšlela, dokud jsem neviděla známé zdi mé školy. Vzdychla jsem a zavřela oči, nařizovala jsem si vydržet těch pár hodin, a pak si budu moct dělat, co budu chtít.

Vzala jsem si tašku ze sedadla spolujezdce a přehodila si ji přes rameno. Rozhlédla jsem se kolem parkoviště a naštěstí tam ještě nebylo moc lidí. Takových, kteří by na mě zírali jako na obraz v muzeu. Hodně zírání a to nechápu. Zatřásla jsem se při pohledu na Nicka a znechuceně jsem si ho prohlížela. Myslela jsem jen na to, jaký idiot to je, a jak jsem vyplýtvala svou první pusu. Sakra, to už je dlouho.

Když jsem vešla na nádvoří, neviděla jsem ani stopu po Leile, ale viděla jsem Ashtona na lavičce. Šla jsem k němu. Měl nakrčená záda, sehnutou hlavu a ruce složené v klíně. Taky jsem si všimla, že měl téměř zavřené oči a pomalu mrkal. „Ashi," zavolala jsem, když jsem přicházela. Podíval se na mě červenýma očima.

„Ahoj," řekl tiše. Byla jsem zmatená a ustaraná, když jsem si vedle něj sedla.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se.

„...Ne," díval se do země.

„Proč?" zatlačila jsem a posunula se k němu blíž. Ashton se na mě na chvilku podíval a snažila jsem se rozpoznat jeho emoce. Ale nedokázala jsem to, a srdce se mi stáhlo, když pokrčil rameny a odvrátil pohled.