Shattered (Ashton Irwin)

19. Kapitola

Zapomenutí všeho je velmi silný pocit. Cítíte všechno, ale zároveň nic. Máte těžké svaly a padají vám víčka... a šouráte se kolem a smějete se bezvýznamným věcem. Máte pocit, že padáte, ale jste příliš vysoko na to, abyste spadli dolů. Myslíte si, že všechny vaše obavy zmizeli.

Byly tři ráno, ale přišlo mi, jakoby začínal nový den. Byla jsem pod nějakým kouzlem, díky kterému jsem se o nic nestarala. Řekla jsem si, že zůstanu u Leily jen deset minut, abych nevypadala jako mrcha, ale ten slib byl dávno porušen. Seděla jsem ve tmě na její pohovce a netušila jsem, jestli je ještě někdo kolem. Byla jsem unavená, ale nabuzená tím, co jsem do sebe házela. Chtěla jsem se smát a řvát na sebe, že jsem idiot, ale byla jsem do toho až moc zažraná; miluju to.

„Jsi hloupá," zasmála jsem se a slepě si upravila polštář. Byla jsem unavená a netušila, co jiného dělat, protože jsem jen slyšela smích od vedle. Mohla jsem ji najít a rozloučit se, ale jak bych v takovém stavu mohla řídit? Jako by mě dolů táhly dvě tuny a byla jsem moc opilá a pořád trošku zhulená na to, abych se zvedla z gauče. Je vůbec možné být opilá a zhulená najednou? Asi je, tak se teď cítím. Konečně jsem si lehla a pomalu mrkala. Usmívala jsem se; pro jednou jsem neměla z noci obavy a to bylo neuvěřitelné. Nemyslela jsem na rodiče nebo lidi ve škole, kteří otravují moje milované, nemyslela jsem ani na to, co by řekl Ashton, kdyby o tomhle věděl.

Nejspíš by to nebylo nic dobrého, ale čas vrátit nemůžu. A ani nechci.

*ASHTON*

Vzbudil jsem se kolem devíti a překvapivě se dobře vyspal. Nejspíš proto, že se věci urovnaly mezi mnou a Michaelem a protože se snažím víc věřit Brooke. Vždycky jsem jí věřil, ale teď se o ni musím přestat bát. Neměl bych se o ni bát, protože jí věřím. A miluju ji, takže bych měl uklidnit hlasy v mé hlavě, které mi říkají, že se stane něco špatného.

Pomalu jsem se posadil, protřel si oči a podíval se z okna. Město se začínalo plnit a přemýšlel jsem, jestli bude dnes horko. Nevadí mi to suché horko, už jsem si na něj zvykl, ale nevím, jak moje máma. Je tady už týden a jsem strašně šťastný. Netušil jsem, že bude tak jednoduché ji najít, ale někdy se věci stávají tehdy, kdy to nejmíň čekáte. Bylo zvláštní vidět ji po tolika letech, ale byla to dobrá zvláštnost. Taková, která mě pořád občas zaskočila, ale jen mi vykouzlila hloupý úsměv na tváři, když jsem pomyslel na realitu. Možná bylo slabé brečet, když jsem viděl mámu, ale nedokázal jsem si pomoct.

Teď se jen musím omluvit. Čekal jsem dlouho na to, kdy se budu moci omluvit za všechno, co jsem jako dítě pokazil, a teď je na čase. Zítra se vrací do Austrálie a zmátlo mě proč. Byla tady jen týden a musím se jí zeptat na tolik věcí. Musí jít zpátky do práce, což chápu, ale je to tak brzy a jsem z toho smutný.

Po pěti minutách jsem vylezl z postele, hodil na sebe kalhoty a tričko a šel se do koupelny opláchnout. Zvažoval jsem, jestli si dám čočky, ale nakonec jsem si nechal brýle. Už mi ani nevadily; nebolely mě z nich oči tak, jako z levných čoček.

Máma seděla na pohovce s brýlemi na očích. Tak po ní jsem podědil špatné oči. Usmáli jsme se na sebe

„Dobré ráno," řekl jsem, svezl se vedle ní a objal ji. Máma dává skvělé objetí.

„Ránko," řekla jemně. Podíval jsem se z okna, nejspíš bude hodně horko. „Babička je v práci."

„Oh," kývl jsem a uchechtl se. „To jsem si myslel..."

Hlas se mi vytratil a zíral jsem na mámu. Chtěl jsem se na tolik věcí zeptat a tolik toho říct, a celý týden jsem nenašel vhodný čas, až teď. Nikdo tu nebyl a zítra odjíždí. Když to neudělám teď, tak nikdy nedostanu odpovědi. Je to už jedenáct let a je mi špatně z čekání. Ale byl jsem chvilku potichu a přemýšlel, co dělat. Máma si četla noviny a vypadala naprosto klidně.