Shattered (Ashton Irwin)

11. Kapitola

Nastalo nejdelší a největší ticho v mém životě. O takovém tichu slyšíte jen z filmů, ale nikdy ho nezažijete. Takové ticho vás nutí přemýšlet, že něco vybouchne, ale nic se nestane. Když se za námi zabouchly dveře, dokázala jsem jen stát na místě. Byla jsem jako socha; nemohla jsem pohnout chodidly, necítila jsem srdce a ani nemrkala. Byla jsem tak šokovaná a zmatená, že jsem zapomněla, jak fungovat.

Ale stáli jsme tak všichni čtyři; bez pohybu. Konečně jsem dokázala dýchat, ale chtělo se mi omdlít. Upřímně, myslím, že jsem trochu přeháněla, ale poslední týdny jsem si uvědomila, že taková jsem.

Jen jsem na ni zírala; na Anne. Prohlédla jsem si její kostnaté tělo. Nebyla tak kostnatá, jak jsem si představovala, ale její propadlé tváře a kruhy pod očima mi prozradily, že měl Ashton pravdu. Vypadala tak strašně jako on. Vypadala přesně jako kluk stojící vedle mě. Její modré oči sledovaly jejího syna. Nějak jsem od ní odtrhla oči a podívala se na Ashtona.

Kdybych dokázala popsat osobu, která právě viděla něco šokujícího, nečekaného a děsivého, tak přesně vypadal Ashton. Nehýbal se, nemrkal a skoro ani nedýchal. Jako by se čas zastavil a jen já se mohla hýbat. Ashton byl zamračený a měl vykulené oči a zaťatou čelist. Ruce se mu třásly.

Ashton občas vypadá nebezpečně... ale teď tak vůbec nevypadal. Vypadal tak, jak jsem ho viděla jen párkrát: nepopsatelně. Je divné, že ho nedokážu popsat, ale tak přesně teď vypadal. Zíral na Anne, Anne zírala na něj, a já přemýšlela, co se stane.

Ale vypadalo to, že se nic nestane, dokud konečně Ashton neprolomil to hrozné ticho. Ale jen trochu zapištěl.

„Mami?"

Napětí z jeho tváří zmizelo a trošku přimhouřil oči. Měl zmatený, šokovaný a trochu vystrašený výraz... a způsob, jakým mluvil, byl slabý a křehký. Anne se pohnula a oči se jí zalily slzami. Už se chystaly padat a Ashton na tom byl stejně.

„Ahoj, Ashtone," řekla Anne jemně a hlas se jí zlomil do šepotu. Začalo mi bušit srdce, po jedenácti letech spolu promluvili, začali se mi třást ruce a spojila jsem je za zády. Podívala jsem se na Ashton, obočí mu trochu vystřelilo nahoru a ještě víc vykulil oči, vypadal jako vyděšené dítě. Ten výraz jsem viděla možná třikrát a rozbušilo mi srdce ještě víc. Vypadal, že brzy začne brečet, což jsem bohužel viděla často.

Ale pak se konečně pohnul a jakoby všechno bylo zpomalené. Jako bychom museli sledovat těžkou chvíli pomalu. Ashton udělal krok a pak pomalu šel ke své matce. Začal brečet, až když ji obejmul. Zabořil jí obličej do krku a ona udělala to stejné. Ashtonova babička se na ně dívala.

Ashtonovy vzlyky byly hlasité. Ozývaly se pokojem, byly trhané, skoro křičely. I když to znělo, jakoby křičel v teroru, byl to opak. Anne mu něco říkala a pak začala brečet taky. Neviděla jsem jejich tváře, ale určitě oba brečeli. Hodně.

„Jak j-jsi-" Ashtonův hlas byl stěží slyšet a jeho slova přerušily další vzlyky. Po chvilce se konečně odtáhl. Měl červené oči a díky tvaru obočí vypadal jako ztracené štěně.

„Ashtone-" snažila se říct Anne.

„Jsi v pořádku, žiješ, j-jsi-" koktal Ashton a vzal její tvář do rukou. „Jsi naživu, jsi nádherná, jsi v pořádku, já-"

„Jsi v pořádku," zašeptala Anne a pohladila ho po tváři a vlasech. Ani jsem si neuvědomila, že mám otevřenou pusu. Zavřela jsem ji a zamrkala. Dokázala jsem se soustředit jen na ta jemná, tichá a bezdechá slova, která si šeptali. Ani jsem jim moc nerozuměla, ale nikdy jsem neslyšela tak jemný hlas vycházet z Ashtona.