Shattered (Ashton Irwin)

9. Kapitola

Linka po mých slovech utichla. Měla jsem vykulené oči a šokovaně jsem zírala na stěnu. Mobil jsem držela zpocenou dlaní a modlila se, aby brzy odpověděla. Nevěděla jsem, co víc říct, a stáhlo se mi srdce. To, že odpověděla na můj telefonát, mě překvapilo, ale stejně se mi ulevilo.

„C...Co?" vydechla Anne.

„Omlouvám se, že vám tak najednou telefonuju," řekla jsem rychle. „Ale cítila jsem, že na vás potřebuju kontakt-"

„O čem to mluvíš?" zeptala se stejně šokovaně.

„Um..." Hlas se mi vytratil a pohnula jsem se. „O Vašem synovi, paní Irwinová?"

„Ano, ano, já vím..." Odmlčela se a její dech těžknul. Upřímně, vyměnila jsem si s ní tak dvacet slov, ale už vidím spojitosti s Ashtonem. „Jak znáš... znáš jméno mého syna? Počkat, ty ho znáš?"

„Ano," odpověděla jsem. „Omlouvám se, je to hodně náhodné-"

„Je v pořádku? Je mu dobře? Je naživu?" Její otázky byly rychlé a slyšela jsem šustění. Zněla vyděšeně... její hlas tak sladký, trochu chraplavý, a bezdechý tón. Její pozornost jsem si získala po pěti sekundách a to bylo dobré znamení.

„Ano, samozřejmě," ujistila jsem ji. „Je naprosto v pořádku."

„Pane bože," zlomil se její hlas do vzlyku a vykulila jsem oči, když začala brečet. Její vzlyky byly jako Ashtonovi: těžké a trochu trhané s hlasitým lapáním po dechu. Přesunula jsem se na postel a nevěděla, co říct. Anne brečela a já začínala mít obavy, jestli brečí štěstím nebo smutkem. Nevím, jak by to mohl být smutek... ale nikdy nevíte.

„Já t-tomu nevěřím-" vykoktala. Přerušily ji další vzlyky a já trpělivě čekala. „Jak jsi... Já-" Přerušily ji vzlyky a překvapilo mě, jak hlasitě může někdo brečet přes telefon. Možná po tvou minutách přestala brečet. Zhluboka se nadechla a vzdychla.

„Omlouvám se," zasmála se trošku. „Jen... myslela bych si, že si ze mě děláš srandu... ale znáš jméno mého syna-"

„Nikdo si z Vás srandu nedělá," řekla jsem. „Vím... Je to trochu náhodné. Nikdo neví, že Vám volám, ale myslela jsem, že bych měla."

„Jasně, jasně, samozřejmě," řekl rychle. Udivovalo mě, jak moc zní jako Ashton. Vzdychla a zasmála se. „O-omlouvám se, jsem A-anne."

„Brooke," odpověděla jsem s úsměvem. Měla roztomilý tón; od ní to má Ashton.

„Tak... počkat," řekla. „Ashton. M-můj syn Ashton?"

„Ano," odpověděla jsem pomalu a přikývla.

„Moje zlatíčko," vydechla. Jako by se jí za posledních deset minut strašně ulevilo. „Jak... Jak ho znáš?"

„No," řekla jsem s přátelským uchechtnutím. „Jsem vlastně jeho přítelkyně. Je taky tak trochu moje zlatíčko."

„Vážně?" zeptala se. „Páni... Jak jsi mě našla?"

Po šesti minutách jsem jí to konečně všechno vysvětlila. Řekla jsem jí, jak jsem našla její číslo a jak ho Ashtonova babička skoro vyhodila. Řekla jsem jí, že jsem věděla o jejich kontrolách a jak moc mu chybí. Řekla jsem jí, že jedna z věcí, kterou by Ashton chtěl, je si s ní promluvit.

„Pořád měla ten kousek papíru?" zeptala se mě Anne.

„Ano," odpověděla jsem. „Řekla mi, že to ale nikdy nefungovalo, když Vám volala."

Anne byla chvíli potichu a přemýšlela. Možná jsem měla pravdu s tím, co jsem předtím řekla Irene. Možná se Anne stydí... nebo styděla, a proto ztratila tolik naděje. Nemyslím si, že mi to řekne hned, ale hádala jsem, proč najednou utichla. Ale po chvilce promluvila.