Shattered (Ashton Irwin)

17. Kapitola

Můj oblíbený způsob probuzení je jasný. V jiné posteli než mé, v malém bytě blízko centru Las Vegas. Ráda se probouzím později než obvykle, ve vyhřátých přikrývkách a jeho rukou kolem mě. Miluju, jak se mé oči pomalu otevřou a přímo přede mnou spí on. Posunu se k němu a vdechnu vůni Ashtona spojenou s pracím prostředkem, po kterém voní peřina. Jestli jsem se vzbudila vedle Ashtona po noci plné hloupých věcí, anebo po sledování filmu a mazlení... stejně to bude moje nejoblíbenější probuzení.

Ale dneska ráno... to bylo úplně jinak. Nikdy jsem se neprobudila hůř.

Nejen že jsem nebyla vedle Ashtona, ale bylo šest ráno, byla tma a zima, bolela mě hlava, víčka byla těžká a hrozně mě bolelo břicho. Deset minut jsem se s ostudou z toho, co jsem včera provedla, dostávala z postele. Cítila jsem se jako idiot, jako mrcha a jako lhářka.

Je to pravda, byla jsem lhářka a porušila jsem slib. Pamatovala jsem si, jak mi Ashton řekl, ať to už nikdy nedělám. A „to" znamená opíjení se ve dvě ráno, protože jsem nemohla spát a cítila se děsně. Teď když o tom přemýšlím, je to hloupá věc. Ale udělala jsem to... a i když jsem se včera cítila dobře a uvolněně, ráno jsem se cítila hrozně.

Konečně jsem vylezla z postele a dovlekla se k zrcadlu. Připravila jsem se na nejhorší, ale ani to nestačilo. Byla jsem sama sebou šokovaná, červené oči s kruhy pod nimi, a neustálé pohupování se. Moje tělo se třáslo tam a zpátky a měla jsem závrať. „Sakra," zamumlala jsem si pro sebe a rozhlédla se. Netušila jsem, co dělat, protože jsem vypadala, jako bych žila na ulici a jen pila. Vypadala jsem unaveně a plná studu. A přesně tak jsem se i cítila.

Když jsem šla k šatníku pro nějaké oblečení, začalo mi bušit srdce. Co... kurva... řeknu Ashtonovi? Porušila jsem slib a cítila jsem se kvůli tomu špatně. Včera v noci jsem nepřemýšlela a mohla jsem si prostě vzít ten prášek, co mi koupil... ale neudělala jsem to. Bála jsem se jeho reakce. Rozzlobí se? Pohádáme se znovu? Nenáviděla jsem to; když jsme na sebe byli před dvěma dny naštvaní. Byl to blbý pocit, stejně jako teď. Ale už jsem mu přece nemohla lhát, nebo jo?

„Jasně že ne," řekla jsem nahlas. To by bylo ještě horší. Nechci mu říct, že jsem prakticky plavala v moři piva a studu jen před čtyřma hodinami, protože jsem mu slíbila, že to už neudělám. Ale ten slib je porušen, tak co mám dělat?

Možná si toho nevšimne, pomyslela jsem si. Jo... možná ne. Možná když to zakryju makeupem a budu se chovat normálně, ničeho si nevšimne. Nemusím to přece nadhodit sama... že?

S plánem v hlavě jsem odstrčila vinu a šla do koupelny. Našla jsem makeup, který jsem si buď koupila, nebo vzala od mámy, a začala s obličejem. Nanesla jsem vrstvu pudru a snažila se vypadat přirozeně, ale i zakrýt tmavé skvrny. Moje tvář byla skleslá a chybělo jí spoustu barvy a mohla jsem jen hádat proč. Pak jsem si zakryla kruhy pod očima krémem přesně na ně, a snažila jsem se udělat tenké, ale zároveň tlusté linky, aby zakryly mou únavu. Po deseti minutách snažení jsem to s povzdechem dokončila a byla spokojená s tím, jak to vyšlo; nevypadala jsem jako blázen.

...

Když jsem šla na nádvoří, ten pocit se ke mně vrátil. Zastavila jsem se u vchodu a čekala, až zmizí. Prohlédla jsem si okolí. Viděla jsem ty stejné lidi. Možná se na mě pár lidí dívalo, ale snad to dneska nebylo tak hrozné. Překvapilo mě, že tam už Ashton byl, a vykulila jsem oči, když jsem ho viděla na lavičce. Vina byla pořád ve mně, ale zakroutila jsem hlavou.

Není to lež, když se o tom nezmíníš, pomyslela jsem si. Jako bych neměla žádnou jinou možnost. No, mohla jsem mu to říct, ale nevyšlo by z toho nic dobrého.