Shattered (Ashton Irwin)

24. Kapitola

Tu noc jsem ležel vzhůru, sám v posteli osvětlené měsícem. Vlastně jsem ještě svítily světla neonů a billboardů z města, ale nerad jsem na ně myslel jako na světla. Rád jsem o nich přemýšlel jako o duších nebo andělech nebo o špetce společnosti, když jsem tam osamoceně ležel. To stejné platí pro měsíc; byl jsem potichu, zíral na měsíc skrz okno a měl pocit, že s ním vedu rozhovor. Je to divné tak přemýšlet... ale co, stejně jsem divný.

Byla jedna ráno, ale z nějakého důvodu jsem byl vzhůru. Strávil jsem noc sám, z čehož jsem byl smutný. Kéž by se mnou byla Brooke, ale bohužel nebyla. Nemůžu s tím nic dělat, protože nedokážu ovlivnit její mámu. Ale sakra, jak by pomohlo, kdyby tu byla; možná bych spal. Ani nevím, proč nejsem unavený, ale nemohl jsem přestat zírat na měsícem osvětlený strop. Rozjímal jsem o hodně věcech tak, jak často dělávám. Myslel jsem na svou mámu, přátele, přítelkyni a trošičku i na sebe.

Od té doby, co máma odjela, mně honily běsy. Ne něco paranormálního nebo tak, ale spíš vina a sny, které jsem měl každou noc. Vplíží se to do mě a žere zevnitř vždy, kdy pomyslím na každou špatnou věc, co jsem kdy udělal. A v posledních pár letech jsem udělal hodně špatných věcí. Ale nemůžu začít znovu... můžu udělat pravý opak. Lhal jsme své vlastní matce a sobě nesčetněkrát. Tak dlouho jsem ignoroval to, že se kazím, a možná teď jsem zkažený.

Ne, nejsem, pomyslel jsem si. Nejsem blázen. I když si to lidé ve škole myslí, mně to nezajímá. Nemělo by a taky že ne.

„Ano, zajímá mě to," vzdychl jsem, prohrábl si vlasy a zavřel oči. Hodně mě to zajímá a jen doufám a modlím se, aby o mně přestali mluvit. A taky se modlím, aby se to nestalo i Brooke. Protože nepotřebuje, aby ji slova jiných shazovala. A není na ní nic, o čem by lidé mohli mluvit. Není to děvka ani mrcha, je všechno mimo to. A to miluju.

A vidím to kolem sebe každý den, kdy procházím chodbami. Lidé se mě dívali se strachem a obavami, jako bych je mohl jen tak bezdůvodně zmlátit. Ale teď se na mě dívají o hodně jinak. Jejich oči jsou pořád vykulené, ale naplněné zmatením a údivem. Jako by přemýšleli, co se stalo s Ashtonem? Vím, že mě sledují a já se snažím toho nevšímat. Bylo mi řečeno, ať ignoruju názory ostatních, ale jak to dokážu, když se to stane Brooke?

Tolikrát jsem to s tolika lidmi pokazil... ale s ní to pokazit nesmím. Ne tentokrát; nedovolím to. Nemůžu dovolit, aby jí něco zlého ublížilo tak jako mé mámě, mé bývalé kamarádce a mně. Dokud ji udržím v bezpečí, tak možná ta vina odejde. Jak jsem tolikrát řekl, Brooke mi tak moc připomíná mou mámu...

„Kurva," řekl jsem nahlas a vykulil oči. To bych neměl říkat, co? Teď, když vím, jaká máma byla na střední, je blbé je spolu srovnávat. Což je na nic, protože toho mají tolik společného. A když nad tím víc přemýšlím, pomyslím na minulý týden. Brooke byla na mě tak rozzlobená. A i když byla hodně opilá, její slova mi stejně ublížila.

Mohl jsem ji ochránit a mohli jsme zůstat vevnitř, kdybych tak lehce nesouhlasil, ale byl jsem hodně vyděšený říct ne nebo ji odtáhnout od alkoholu. To je ten problém; musím ji udržet v bezpečí, ale jsem vyděšený, že mě bude nenávidět. Nemůže mě nenávidět... nemůžu to znovu pokazit a navždy ji ztratit. Jestli se to stane, nevím, co budu dělat.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem kroutil hlavou a zavíral oči. Bylo to matoucí, i když je Brooke v pořádku. Možná to jen přeháním s myšlením. Měl bych s tím přestat. Je v pořádku; není mrcha ani děvka ani nic takového. Jak jsem si to o ní kdy mohl pomyslet?

Jak jsi mohl? Objevila se mi myšlenka v hlavě. Ale tentokrát to byl můj vlastní hlas. Jak jsi tak mohl myslet?

„Nevím," vzdychl jsem a přetočil se na bok.