Shattered (Ashton Irwin)

3. Kapitola

Když jsem se vrátil, bylo pět. Brooke byla sama jen čtyřicet pět minut, tak to pro mě nebylo tak špatné. Nemám tušení, co řekne na to, že jsem šel k ní domů bez ní, ale doufám v něco pozitivního. Většinou před ní nic neskrývám, ale cítil jsem, jako nutnost to udělat, i když by to ona asi nechtěla. Strčil jsem klíč do zámku a strčil do dveří. Zabilo by je, kdyby tady dali nové dveře?

„Brooke?" zavolal jsem a zavřel dveře. Rozhlédl jsem se, a nenašel jsem ji tam, kde jsem ji nechal. Už je to zvyk, že začnu mít obavy, když ji ztratím. Vykročil jsem a panika okamžitě zmizela, když jsem ji našel. Usnula na pohovce s rukou na straně a pokrčenýma nohama. Položil jsem klíčky na linku a pomalu šel k ní. Sedl jsem si na podlahu vedle ní a položil si hlavu na ruce na gauči vedle její tváře. Chvilku jsem byl potichu a jen se na ni díval; je zatraceně nádherná. Ale to je děsivé, tak jsem jemně promluvil.

„Lásko," řekl jsem. Nakrčila obočí a trochu se pohnula. Zasmál jsem se a položil jí ruku na rameno. „Brooke."

„Už je zítra?" zeptala se a zvedla hlavu.

„Ne, trdlo," zasmál jsem se. „Nebyl jsem pryč ani hodinu."

„Oh. No sakra," hlas se jí zlomil, napůl spala. Podívala se z okna, zpátky na mě a usmála se. „Ahoj, zlato."

„Ahoj, Brooke," odpověděl jsem a pohladil ji po vlasech. „Vidím, že tě ta spousta úkolů vyčerpala."

„Bylo toho na mě moc," hrála se mnou. „Nezvládám tolik tlaku." Sedla si, protřela si oči a rozhlédla se. „Jsem ráda, že jsi zpátky. Začínala mi o samotě být zima."

„Jo..." hlas se mi vytratil a trochu jsem se odtáhl. Brooke se na mě zmateně podívala.

„Jsi v pořádku?" zasmála se a propletla si se mnou prsty.

„Jo," řekl jsem lehce. „Jasně."

„Ashtone," řekla pomalu a zasmála se. „Co jsi provedl tentokrát?"

„Nic!" vyhrkl jsem. Zůstali jsme potichu a Brooke na mě zúžila oči. Podívala se na mě a čekala, až promluvím, tak jsem vzdychl, nahnul se a položil si předloktí na její kolena.

„Um..." Snažil jsem se vypadat klidně. „Možná jsem šel nebo nešel k tobě domů bez tebe a měl emocionální rozhovor s tvou mámou." Slova ze mě vyšla rychle a Brooke se na mě dívala se zmateně nakrčeným obočím.

„Vážně jsi to udělal?" promluvila. Nevěděl jsem, co si myslí.

„Ano?" řekl jsem lehce.

„Ashtone!" řekla frustrovaně.

„Musel jsem!" odpověděl jsem.

„Mohl ses mě nejdřív zeptat!" Dobře, teď zněla trochu naštvaně.

„Ale no tak," řekl jsem co nejjemněji. „Oba víme, že kdybych to neudělal, nic by se nestalo." Naklonil jsem hlavu na stranu a zvedl na ni obočí. Znovu utichla a složila ruce na hrudi.

„Co řekla?" zeptala se Brooke tiše.

„Řekla, že se omlouvá," odpověděl jsem. „A že si s tebou chce promluvit."

„Oh, vážně?" vyprskla Brooke. Nebyl jsem si jistý, jestli její vztek mířil na mě nebo její mámu. „Tak proč se kurva neobtěžovala projevit ve mně nějaký zájem poslední týden a půl!"

„To je ono, Brooke," řekl jsem. Zvednul jsem se a kecnul si vedle ní na pohovku. „Stydí se."

„Stydí se?" zopakovala Brooke. „O tom pochybuju."