Shattered (Ashton Irwin)

18. Kapitola

Pátek podle mě přišel moc brzy. Jakoby včera bylo teprve pondělí. Nechápejte to špatně, nenávidím školu a jsem ráda, že jsem o týden blíž létu, ale z nějakého důvodu to dneska nebylo jednoduché. Tenhle týden byl... divný. Leila ke mně byla milá, Jessie na mě pořád zírala, Michael se bezdůvodně choval divně a moje dvě malé hádky s Ashtonem... ze všeho jsem byla nervózní. Bylo mi z toho špatně a jsem ráda, že to skoro končí.

Ale to, co mi Leila v pondělí řekla, mě pořád děsilo. Chtěla, abych s ní dneska někam šla, ale jak bych to do háje mohla udělat? Nemůžu, to je odpověď. Jak bych mohla, když ji všichni mí milovaní nenávidí? Mohla bych taky říct, že ji nenávidím, jenže ke mně byla vždycky milá. Což mě taky děsilo, protože ví, s kým se bavím a kdo je můj přítel. A jsem si jistá, že je nenávidí stejně jako oni ji; hlavně Ashtona.

Naposled zazvonilo a já byla napjatá i uvolněná zároveň. Doufala jsem, že mi Leila nenapíše nebo tak, protože to já jako první neudělám. Bojím se jí.

Třída plná lidí natěšených na pátek vstala a začala se balit. Podívala jsem se na Ashtona, díval se na mě s úsměvem. Pohledem jsem se ho zeptala, co dneska budeme dělat, a on jen pokrčil rameny. Na chvilku se podíval vedle mě a pak na mě. Zamračila jsem se na něj, ale vedle mě zírala na Ashtona Jessie, místo toho, aby se dívala na věci, které si balila. Měla osamělý pohled na hloupé tváři a chtělo se mi smát.

Když vstala, podívala se na mě. „Co?" vyprskla.

„Co?" oplatila jsem jí. Jessie protočila oči a odešla. Napodobila jsem ji a s povzdechem se podívala na Ashtona. Zasmál se a zvedli jsme se.

„O co jí jde?" zeptala jsem se, když jsme odcházeli.

„Nemám tušení," zasmál se. „Ale bojím se."

„Bojíš se Jessie?" řekla jsem pobaveně.

„Ty ledové oči se mi zabodávají do duše," žertoval Ashton a vzal mě kolem ramen. Šli jsme hledat partičku našich přátel a vzhlédla jsem na Ashtona. Měl červený šátek kolem hlavy a vypadal perfektně. Zkoumala jsem jeho tělo a on se uchechtl.

„Okoukáváš mě?" zeptal se.

„Trošku," pokrčila jsem se smíchem rameny.

„V pořádku," řekl Ashton. „Já na tebe zíral celou hodinu, ale pšt."

Jeho slova mi vykouzlila na tváři úsměv idiota a podívala jsem se dolů, aby neviděl, že se červenám. Taky na něj v hodině občas zírám. Chtěla jsem mu to říct, ale zavibroval mi mobil. Když jsem se na něj podívala, stáhlo se mi srdce. Zpráva od Leily.

„Platí dnešek?" stálo v ní. Přemýšlela jsem nad odpovědí, ale nevymyslela jsem nic. Mám říct, že nemám čas? Nebo že s ní nikam nechci? Byla jsem zmatená, proč to chtěla; myslím, že si se mnou zahrává. Rozhodla jsem se zeptat Ashtona, jestli dneska něco děláme. Jestli řekne ano, tak se zbavím Leila. Když ne, tak nevím.

Chtěla jsem promluvit, ale Ashton mě předběhl. Zavolal na Michaela, který k nám stál zády. Otočil se na patě a trochu klopýtl. Poděšeně se na nás díval. Zpomalila jsem, protože měl prázdný pohled. Ashton se na něj mračil.

„Kde jsou všichni?" zeptal se Ashton klidně. Fakt se o to snažil.

„Nevím," řekl Michael hloupě. Rozhlédl se. Kolem nás se tlačili lidé. Michael sykl bolestí a zavřel oči, zkroutil rty dovnitř a nahrbil ramena. Připomnělo mi to moji reakci na náhlou bolest. Michael se na nás podíval a jeho oči byly ještě prázdnější. Netušila jsem, proč vypadal tak nesvůj. Jakoby ho něco bolelo.