Shattered (Ashton Irwin)

4. Kapitola

„Ashtone," řekla babička, když jsem popadl batoh. Otočil jsem se na ni s plnou pozorností. „Pracuješ dneska?"

„Dneska?" zeptal jsem se. „Myslím, že jo."

„Dobře," odpověděla. „Jen se ujišťuju."

„Jasně," usmál jsem se. „Uvidíme se později, jo?"

„Jo, buď opatrný," řekla babička.

„Vždycky jsem," odvětil jsem a otevřel dveře. Když jsem je zavřel, rozeběhl jsem se, protože jsem šel trošku pozdě. Nechtěl jsem zaspat, ale bylo to lepší, než vstávat před šestou. Posledních pár dní jsem spal líp, i když Brooke se mnou nebyla. Je to dobře, protože nebudu moct s Brooke strávit každou sekundu. I když ji miluju, nebydlíme spolu.

Co jsem si uvědomil, co k Brooke cítím, bylo těžké na to myslet. Být zamilovaný je... jiné... ale úžasné. Ale nevím, jak to říct. Jak někdo řekne, že je do někoho zamilovaný? Řeknu prostě „Čau, Brooke. Jsem do tebe zamilovaný, ale zároveň se bojím, že mě jednou budeš nenávidět"?

Nevím, proč si to pořád myslím... a i když na to moc nemyslím, pořád se toho trochu bojím. Stejně jako devadesát procent lidí, které znám, mě bude nenávidět. Ale to nedává žádný smysl! Už mi to řekla, že mě nikdy neopustí a já jí to taky řekl. A já ji neopustím nikdy. Jsem do ní zamilovaný, ale bojím se to ukázat.

Když jsem nastoupil do auta a vydal se do pekla, myslel jsem na to, dokud mě nebolela hlava.

*BROOKE*

Když mě matka vezla do školy, byla jsem potichu. Zírala jsem prázdně z okna. Byla jsem plná emocí, ale dokázala jsem se soustředit jen na zmatení.

Co to sakra bylo včera v noci? Divnější sen jsem ještě neměla. Vypadalo to tak opravdově... všechny ty hlasy. Co to říkaly? Ashton mě nikdy nebude nenávidět... že? Řekli jsme si, že toho druhého neopustíme. Já... já ho nemůžu opustit. A on mě. Tak cokoli jsem to včera slyšela...možná jsem se jen zbláznila. Jo, bylo to falešné.

„Brooke," slyšela jsem matčin hlas. Podívala jsem se na ni, zírala na mě.

„Jo?" zeptala jsem se.

„Měj se hezky," kývla k oknu a já si uvědomila, že jsme před školou. Moje mysl byla moc zaměstnaná.

„Dík," řekla jsem tiše a nepodívala se na ni. Otevřela jsem dveře, vyskočila ven a hodila si tašku na rameno.

„Miluju tě," řekla matka z místa řidiče. Otočila jsem se a vykulila oči. Na chvilku se mi zastavilo srdce a zírala jsem na ni, zatímco na mě krčila obočí. Mrknula jsem a byla zmatená. Asi proto, že mi to slovo připomíná Ashtona.

„Dobře," vypískla jsem a otočila se, aby moje matka neviděla můj výraz nad mojí divností. Zrychlila jsem, dokud jsem nevletěla na nádvoří a hledala Ashtona. Nikde jsem ho neviděla a začalo mi bušit srdce.

Co to sakra, pomyslela jsem si. Očividně tady ještě není. Uklidni se kurva.

Souhlasila jsem se sebou a zhluboka se nadechla. Šla jsem skrz se skloněnou hlavou. A pak jsem zase cítila ten pocit. Rozhlédla jsem se, zpomalila a nakonec zastavila. Oči mi běhaly kolem. Hrála jsem si s prsty a cítila nervózně.

„Lidé zírají," vrátil se ten hlas. „Nechceš vypadat jako blázen, že? Nechce vytáhnout Ashtona."

„Drž kurva hubu," vyprskla jsem nahlas. Zase jsem se rozešla, třásla hlavou a snažila se vypadat klidně.