Shattered (Ashton Irwin)

30. Kapitola

V pátek ráno jsem vešla do školy s trochu jinou náladou než obvykle. Všechny ostatní dny jsem byla unavená, otrávená a znuděná ještě před začátkem školy. Tak se asi cítí každé dítě, co chodí do této školy a ani se jim nedivím. Všichni jsou trošku nadšení v pátek, a to se jim také nedivím.

Pátek znamená několik věcí. Žádná škola zítra nebo pozítří. Což je vždy skvělé, protože nemusím být kolem lidí, které nenávidím, lidí, kteří se na mě dívají, a lidí, jako jsou učitelé. A nakonec, je to pátek. Nejspíš budu večer dělat něco zábavného a dobrodružného. To už je skoro tradice a nemám s tím problém. Miluju to.

Vyšla jsem schody na nádvoří a jako první jsem uviděla Michaela. Ani ne k mému překvapení ale znechucení. Stál tam s pár Nickovými přáteli; všichni tři stáli naproti Michaela, zatímco ten měl složené ruce na hrudi. Byl celý v černém a když jsem se přiblížila, cítila jsem z něj kouř.

„Všichni až moc soudíte, víte to?" říkal jim Michael.

„Jen jsme se ptali na jednoduchou otázku!" zasmál se jeden z nich. „Chceme poznat tvůj druh."

„Můj druh?" zamračil se Michael. „Já tě asi praštím tak, že ti vypadnou z kapsy všechny prachy, které ti dal tvůj tatík."

„Takže jste všichni blázni?" zeptal se další.

„Vysmahni!" přistoupil Michael a zaťal pěsti. Všichni tři odskočili se strachem v očích. Nakonec se strachu zbavili a zasmáli se. Nechali Michael o samotě a rozzlobeného.

„O co šlo?" zeptala jsem se.

„Netuším," řekl Michael drsně a podíval se na mě. Stáli jsme od sebe celkem daleko, nechtěla jsem být moc blízko. Pořád mě dokáže rozzuřit. „Asi si lidi rádi hrají s mými emocemi."

„Hrají s tvými emocemi?" zvedla jsem na něj obočí. O čem to sakra mluví?

„Všichni se mě ptají, jestli jsem blázen," vyprskl Michael. „Doslova, celý tenhle týden. Ptají se, jestli jsem rozbitý jako můj nejlepší kámoš, na což odpovídám ne, on taky není, ale teď mi to fakt leze na nervy."

Jeho slova mě zabolela a podívala jsem se na zem. Nebyla jsem si jistá, co myslel tím bláznem, ale když je Michael Ashtonův nejlepší kamarád, a Ashton se celý týden choval hrozně divně, měla jsem obavy. Pomyslela jsem na pondělí, kdy jsem všem nechtěně prozradila věci o Ashtonovi. Hodně věcí a ani nevím, proč jsem to řekla. Ve skutečnosti je to proto, že věřím Leile a jejím přátelům a nečekala jsem, že Ashtona nenávidí až tak, a všechno o něm je pravda.

A upřímně, pořád nechápu, proč se Ashton chová tak, jak se chová. Vidím ho a myslím na něj každý den, vím, jaký je a jaký opravdu celou tu dobu byl. Celou tu dobu vyváděl kvůli ničemu, brečel bez důvodu a odmítal mi říct, proč je tak smutný. Proč? Nerozumím tomu.

Někdy vzpomínám na tu dobu, kdy jsme dělali všechno spolu. Ne že bychom toho teď nedělali hodně, ale dřív jsme byli jako přirostlí. Předtím, než jsem cokoli věděla o mých rodičích, než se ke mně začal Michael chovat jinak, a než slova ostatních měla na Ashtona takový efekt. Kdy jsme dělali bezstarostné věci, smáli se spolu a bavili se. Díky tomu jsme zapomínali na školu, ostatní lidi a všechno, díky čemu jsme byli rozrušeni. Chybí mi ty věci, co jsme dělávali. Chybí mi jeho chování, když je opilý nebo zhulení a plácá náhodné věci, jak říkal, že se mnou může být volný. Teď mi Ashton přijde úplně jiný. Jako by se všeho bál, něco z něho dělá oběť.

Proč prostě nemůže lidi ignorovat a nestarat se jako dřív? Ukázal mi, jak to dělat, a za to jsem mu vděčná. Kdyby nebylo něj, dělala bych to, co dřív: brala bych svůj život, školu a sebe až moc vážně. Nechtěla jsem to už dělat, protože k čemu je být mladý a nedělat nic? Kdybych se mu o tom zmínila, mám pocit, že by začal být zase smutný. Není oběť. Cítím se kvůli němu špatně. Možná proto jsem to Leile a ostatním řekla. Možná jsem to ze sebe jen potřebovala dostat.