Spokojeně jsem spala, vůbec nic se mi nezdálo, až doteď. Zdálo se mi o radě, ale nebyla to ta samá, jako ta, které jsem se včera účastnila, tohle byla rada nové generace. Na "řečnickém můstku stál ten kluk, myslím James. O něčem se tam dohadoval s Lucy a ta byla rudá vzteky.
"Je tady navíc. Nepotřebujeme ji." "Jak tohle vůbec můžeš říct Jamesi? Má nás být třináct, naše generace musí kompletní. Jestli to po těch všech letech stále nechápeš, tak opravdu nevím, co tady děláš!"
James zrudl, možná proto, že nevěděl co na to říct. "Ale stejně, je jí jenom patnáct." Z dalších deseti lidí, kteří seděli na židlích a pozorně sledovali jejich debatu, se zvedla holka s růžovými vlasy. "Jestli můžu něco říct, tohle není argument, mně je taky patnáct a žádný problém v tom nevidíš."
"Chanel, to je něco jiného." Protestoval James. "A v čem je to jiné, Jamesi?" Zeptal se černovlasý kluk, který stál vedle Chanel. "Mně je přece taky patnáct." Dodal. "Nathane!" Zakřičel James. "Co je? Má pravdu."
"Nevím jak vy ostatní, ale já a Nathan stojíme na straně Lucy." Řekla Chanel. "Já taky. Je fajn." Prohlásila Jane a tak bylo rozhodnuto. "Tak fajn, může tady být." Řekl rezignovaně James.
V tu chvíli jsem se probudila a rozhlédla se po pokoji. Lucy tam nebyla, jak by taky mohla když porada zrovna teď skončila. Zaslechla jsem kroky a tak jsem se rozhodla předstírat spánek. No tak dobře, nebudu lhát, usnula jsem.
Ráno mě vzbudilo, to jak mi někdo třásl s rameny. "Ellie, vzbuď se! Už musíme na snídani!" "No jo už vstávám." Zahučela jsem do polštáře a začala se rozmrzele vzedat.
Za dvacet minut jsme už scházeli po schodech do jídelny. Chanel seděla sama u stolu a mě napadlo, že bychom si k ní mohly sednout. "Jé, to je Chanel, sedneme si k ní?" Zeptala jsem a vzápětí si uvědomila svoji chybu.
"Odkud ji znáš? Vždyť jsem ti ji nepředstavovala." No do háje, teď musíme vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu, ona a taky nikdo další neví, že jsem na té poradě "byla".
"Já? Někde, někde jsem slyšela, jak ji oslovují jménem. Tak jsem si to zapamatovala." Zalhala jsem a dívala se všude možně jen ne na Lucy.
Podezřívavě se na mě podívala, ale nijak se k tomu nevyjadřovala, pouze kývla hlavou, jakože chápe. Ale já si byla jistá, že mi moji báchorku o oslovení neuvěřila.
Tak nakonec jsme si k Chanel sedly. Zjistila jsem, že je hrozně fajn, koneckonců, zastala se mě na poradě. Taky jsem zjistila, proč má vlastně na hlavě čelenku s kočičíma ušima. "Mám ji protože se umím měnit v kočku a tohle," poklepala si na čelenku, "mi pomáhá se na to líp soustředit." Objasnila Chanel.
Celý den jsme se s Lucy a Chanel poflakovaly po Centru a já se rozhodla, že se stavím za mamkou na ošetřovně.
Lucy a Chanel mě radši nechaly s mamkou osamotě. Vypadala, hmm, ne moc dobře, ale myslím, že vypadala líp než předtím. "Ahoj Ellie. Jak se máš?" "Mám se skvěle, mám tu kamarády a líbí se mi tady. Jak je ti?" "Celkem dobře." "Mami, proč jste mi o tomhle nikdy neřekli?" Myslím že mamka dost dobře věděla, o čem mluvím.
"Kvůli tomu, co se stalo tvému otci, jsem opustila organizaci a začala žít s tebou normální život. A když jsem zjistila, že ty máš taky zvláštní schopnosti, musela jsem se rozhodnout, jestli ti to říct, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla pro ne, ale myslím, že to byla chyba. Ty totiž patříš sem, ale jenom ty můžeš rozhodnout jestli tu chceš zůstat, nebo ne. "
"Mami, to je vtip? Jasně, že tady chci zůstat." Vypískla jsem a opatrně mamku objala.
Potom jsem se s mamkou rozloučila, protože musí odpočívat, a vyšla ven. Holky na mě nečekaly, však jsem jim to sama řekla. Ale mě zase uniklo to, že nevím jak se mám dostat do jídelny, kde jsme měly sraz. Ach bože. Já mám fakticky paměť, jako cedník.
V tom jsem zaslechla kroky. Otočila jsem se po zvuku a uviděla hnědovlasou holku. "Ahoj, nemohla bys mi prosím říct, kudy se dostanu do jídelny?" "Jo, jasně, dovedu tě tam, první den je to vždycky těžký." Řekla a Usmála se na mě.
Vedla mě chodbami a já konečně uviděla jídelnu. "Tak, a jsme tady." Řekla hnědovláska. "Díky moc. Jak se jmenuješ?" "Není zač. Jmenuju se Clara!" na mě přes rameno, protože někam utíkala.
Kam asi běžela? No nic, zahlédla jsem Lucy a Chanel u stolu a šla si k nim sednout, znova jsme zahájily zevlování, které trvalo až do večera.
Večer jsme s Lucy a Chanel seděly u nás v pokoji a kecaly jsme o takových těch všedních věcech. "Ticho!" Zasyčela najednou Lucy. "Co se děje?" Zeptala jsem se, ale pak jsem to uslyšela. Znělo to jako nějaké pravidelné údery. "Co to je?" Zeptala se Chanel. "To nevím, ale nějak se mi to nelíbí. Vychází to z chodby, pojďme se tam podívat." Řekla Lucy, vzala za kliku a vyběhla ven s námi v patách.
Na chodbě nikdo kromě nás nebyl, ale ty zvuky bylo slyšet pořád. S každou vteřinou to bylo hlasitější a hlasitější, dokonce jsme si musely zacpat uši. Najednou se začala třást podlaha a my jsme samozřejmně popadaly na zem, jak zhnilý hrušky.
Dveře ostatních pokojů se začaly otevírat a z nich vyděšeně vykukovali ostatní ze společnosti, kteří se drželi vašeho možného, aby nespadli. "Dostali ji!" Zaječela jedna z přítomných holek. "Laro, koho dostali?!" Zařvala Lucy, která se snažila přeřvat zvuky na chodbě. "Dostali Jane!" Odpověděla Lara v tu chvíli chodbu zalilo ostré bílé světlo.
"Zabijáci!" Zařval James, který se ne příliš elegantním pádem vynořil se svého pokoje. Ze světla postupně vystoupily postavy zabijáků, z nichž jeden držel Jane, které z hlavy tekla krev a vypadala, že je v bezvědomí, pokud vůbec žila.
Zabijáci po nás začali střílet, ale já v tom zatraceném světle neviděla vůbec nic. V panice jsem se rozběhla k prvním dveřím, které jsem zahlédla, ale nebyla bych to já, kdybych nesrazila k zemi jistotu osobu.
A kdo že to byl? James. Až teď jsem si všimla, že ho postřelili a chtěla jsem mu pomoct na nohy. "Díky." Zabručel a chtěl ještě něco říct, když zabijáci vyrazili dveře od pokoje. Napadl mě jen jeden únikový východ, okno. "Vyskoč z okna!" Zakřičela jsem na něj.
Bylo mi jasné, že si způsobíme pořádné zranění, ale umřít fakt nehodlám. Už se k nám natahovali se zbraněni, jakože nás zastřelí, ale my na nic nečekali a rozběhli se k oknu Neměli jsme čas ho otevřít a tak jsme proskočili skrz.
Jedna z kulek mi prolétla těsně kolem hlavy a mě se nejspíš na moment zastavilo srdce. S plesknutím a následným křupnutím zápěstí jsem dopadla na balkón pokoje podemnou.
Při dopadu jsem se docela práskla do hlavy a doufala jsem, že neomdlím, marně. Zatmělo se mi před očima a já se propadla do temné propasti. Z dálky ke mně ještě doléhaly nějaké hlasy, ale i ty potom zcela odezněly. Zůstala jen tma a já.
