Všechno probíhalo, tak jak to bylo ve snu. Až na tu první ránu, kterou jsem si ušetřila, protože jsem ji předvídala.
Poskakovala jsem tam jak magor nejmíň deset minut už, ale pak už jsem začínala pociťovat, jak se na mně podepisují účinky dvou neprospaných nocí.
Zato Helena unavená nebyla. Ani trochu. Její výraz byl narozdíl od toho mého po celou dobu neměnný, až teď, když jsem se na ni zadívala zblízka, byl vidět ten malý vítězoslavný úsměv, který jí hrál na rtech.
Tohle není konec. Podle všeho má nějaké eso v rukávu. Něco chystá.
Náhle po mně přestala házet ty modré věci, svěsila ruce a zavřela oči. Během vteřiny ji zahalil hustý oblak modrého, neprostupného dýmu a pak se ozvalo hlasité lupnutí.
Svěsila jsem ruce a čekala, co se stane, až dým opadne a doufala, že si nevytvořila nějaké klony nebo tak něco. Už jen při té představě jsem se otřásla. To by byla moje smrt.
Ale to, co se pak objevilo mi naprosto předčilo moje očekávání i představivost.
Stvoření, které na Helenou v tu chvíli objevilo vypadalo jako něco mezi drakem a hadem. Mělo to, aspoň pokud jsem se nepřepočítala, sedm hlav, které zuřivě řvaly a syčely.
Mohla by to být hydra, takové řecké bájné zvíře, ale těžko říct.
Vůbec jsem nevěděla co od toho čekat. Třeba to po mně začne chlit oheň nebo mě bude chtít sežrat. Ale jedno je jisté. Že jsem v háji.
Dunivými kroky se to šinulo ke mně, jenže já jsem z ničeho nic dostala takový strach, že jsem se nemohla ani hnout z místa.
A pak už jen bezmocně sleduju ocas té věci, letící na mě a následný úder do břicha.
Byla to taková rána, že jsem se zastavila až zhruba pět metrů před masivní, šedou zdí, kterou byla Aréna obehnána.
Naštěstí jsem větší část cesty ke zdi letěla zády na před, díky čemuž můj obličej po dopadu nebyl totálně rozmašírovaný, ale při dopadu jsem se dost silně praštila do hlavy.
Tak strašná bolest. Rána do hlavy. Černo před očima.
++++
Jdu hlubokým, podzimním lesem. Zemi tu pokrývají chuchvalce mlhy, z čehož usuzuji, že je teprve ráno.
Je to zvláštní. Vypadá to tady tak ponuře, možná až děsivě, ale přesto mě to táhne stále hlouběji do lesa. Jako bych si prostě nemohla pomoct.
V ruce nesu květiny, je jich patnáct. Na co jsou? To nevím.
Stále pokračuji v chůzi, když sem začínají prosvítat první sluneční paprsky. Ozáří cestu, stromy, vlastně všechno, na co dosáhnou.
Vypadá to tady najednou hezčí a veselejší, dokonce i já měla lepší náladu. Jako bych se právě probrala z nějaké noční můry do krásného rána.
Jdu ještě chvíli, než spatřím malou mýtinku. Je na ní patnáct kamenů, nahoře tvarovaných do oblouku.
Hřbitov. Bylo mi jasné, že je zde pohřbený někdo, kdo je mi blízký. Chtěla jsem se podívat na jména, která byla jistě na těch kamenech vyrytá, ale jako by tam byla nějaká neprostupná zeď.
Nemohla jsem se tam dostat, ať jsem se snažila jakkoliv.
Zvedl se vítr. Vlasy mi poletovaly všude kolem hlavy a modrá šála, kterou jsem měla ovinutou kolem krku, pod nápory studeného vzduchu, doslova visela ve vzduchu.
"Je čas jít." Prolétlo mi hlavou. Položila jsem květiny na zem a vydala se zpět.
Ještě naposledy se ohlédnu, než mi mýtina zmizí z dohledu.
++++
Zmateně jsem se posadila na postel na ošetřovně. Co to mělo znamenat? Nikdy se mi nezdál sen, který by mi nic neříkal.
Pochopila jsem pouze, že někdo zemře a že jich bude pohřbeno patnáct. Ale stejně, tak zvláštní sen jsem nikdy neměla.
Možná to nemusela být ani pravdivá vize, jako tomu bylo u toho snu se zkouškou, ale mohl to být jen výplod mé bujné představivosti. I když sama tomu moc nevěřím.
Můj zamyšlený pohled mi padl na okno. Rozednívá se. Jen tak pro sebe jsem se pousmála.
"Myslím, že jsem tu nějak často." Pronesla jsem do raního ticha a opět zalehla do postele, kde jsem hned spokojeně usnula.
++++
Celý deň jsem trávila spaním, pousloucháním písniček ze sluchátek a nebo čtením knížek, které mi donesla Lucy.
Krom toho, se za mnou zastavila taky Helena a omlouvala se mi, že se jí to prý nějak vymklo z rukou. Zněla opravdu upřímě a navíc si nemyslím, že by měla nějaký důvod, mě zabít. Proč taky?
Zrovna jsem měla rozečtenou knížku nějakou sci - fi knížku, když se ozvalo tiché zaklepání.
"Dále." Houkla jsem aniž bych zvedla oči od rozečtené pasáže.
"Tak ty už jsi vzhůru. Jak ti je?" Otázal se mě známý hlas. "No, mě je dobře. Jak jsi dopadl u zkoušek?" Zeptala jsem se pro změnu já.
Jamesovi přes obličej přelétl nepatrný úšklebek. "Hmm, jak se to vezme." Řekl a bez dovolení si sedl vedle mě na postel. Podezřívavě jsem přimhouřila oči, ale nechala to být. Koneckonců, vždyť jen sedí vedle mě. Co je na tom?
"Dopadl jsem jak ty. Prohrál jsem a pak skončil tady. Nathan mě zavřel do vodního sloupce a já se no, řekněme... udusil." Říkal to s úsměvem, jako by mu nevadilo, že skončil jako někdo s druhořadými schopnostmi, ale podle mě ho to možná trochu mrzelo.
Ani mě to přece jen nebylo lhostejné.
Pak jsme si povídali a podle všeho jsem na teorii dopadla skoro nejlíp. A to jsem to všechno jen protipovala. Takže rada "Když nevíš, tipni B." stále funguje.
"Do háje! Přijdu pozdě na poradu!" Vykřikl zděšeně James a doslova vystřelil z postele. Už to vypadalo, že je na odchodu, když se otočil a sedl si zpátky.
"Co děláš?! Máš už jít nebo-" Zbytek téhle poněkud zbytečné věty nikdo neslyšel, protože mě James letmo políbil na rty a hned na to zamířil ke dveřím.
"Tak se mě, Tourová." Řekl ještě než za sebou zavřel dveře. A co jsem dělala já?
Nic. Jen jsem otupěle zírala na dveře, ve kterých ještě před minutkou stál. Drahnou chvíli mi vůbec nedocházelo, co se právě teď odehrálo. A když se mi konečně vyjasnilo, nebyla jsem si jistá, jestli mám být naštvaná nebo naopak šťastná.
S povzdechem jsem se zavrtala do peřiny, protože mi začala být zima a znuděně zírala na bílý strop.
Ono to vlastně nebylo tak špatné. Pomyslela jsem si a s úsměvem zavřela oči.
Konnichiwa lidi, omlouvám se za to, že jsem nevydala asi tři týdny, ale tahle kapitola měla pět verzí a vždycky, když jsem nějakou konečne dopsala, přestalo se mi to líbit. 😂
Nikou🔱 🌌 ✨ ⛎
