"Cože-?" Víc jsem toho říct nestihla, protože James mě předešel. "Já vím, cos viděla. Vím to od Craiga. Chloe mi nařídila, ať ho hlídám, protože si musela něco zařídit a on mi to pak všechno prostě vyklopil."
"Zas tak mě nepřeceňuj, tolik toho nevím." Řekla jsem, přestože jsem byla dychtivá zjistit víc.
"Ty Legendární schopnosti jsou dvě. Tu jednu máš ty, no a tu druhou měl vůdce Zabijáků, který je už deset let po smrti." Zjevně si všiml mého absolutně nechápávého výrazu a tak pokračoval.
"Ještě před jeho smrtí ho napadlo, aby mu odebrali část jeho DNA, vybrali z toho informaci, která obsahovala tu druhou schopnost a pak ji "přenesli" do dalších lidí s tím, že by tak vytvořili neporazitelnou armádu.
Jenže nic takového jejich vědci udělat nedokázali. Ale přesto jeho DNA odebrali a uschovali. Za nějaký čas a po nespočtu nepovedených experimentů to dokázali, ale zjistili, že k tomu, aby to fungovalo jak má, potřebují naše Starší. Od té doby už jen čekali na tu správnou chvíli. A ta se jim naskytla právě teď."
Můj ještě napůl poblázněný mozek to s těží pobral a seskládal z toho jakýs takýs celek.
"Dokonce i Chloe a Craig patří mezi ty, na nihž se prováďěly pokusy. Až na to, že nedomysleli, jak budou spolu jejich geny reagovat. U Chloe to dopadlo poměrně dobře, ale Craig je díky tomu napůl šílený." Tohle zjištění mě naprosto šokovalo. Jak mohli zajít až tak daleko?
"A to není to nejhorší, budeme totiž muset jít proti svým rodičům." Nastala dlouhá tichá odmlka a po pravdě? To už bych snad radši umřela sama než abych zabila svoji mámu. A v tu chvíli mi bylo jasné, že na tohle celou dobu sázeli. Bylo jim jasné, že to nedokážeme, že to neuděláme.
Jakékoliv naše přípravy byly zbytečné. Ale co teď? "A to se jako máme vzdát?" Zeptala jsem se, i když, jaká je pravděpodobnost, že zná odpověď? No, moc velká asi ne.
"Mě se ptáš? Beztak to nezáleží na nás. Myslím, že tam budeme muset jít tak jako tak. Ale nebavme se o tom už, víš vůbec, proč jsi byla na ošetřovně?"
Když se nad tím zamyslím, tak jsem se k tomu přes to bláznění ani nedostala. "Ne, nepamatuju si to." Řekla jsem a v hlavě mi to zase začalo šrotovat. Bohužel jsem se nedohrabala k ničemu smysluplnému, jak překvapivé.
"A pamatuješ si vůbec ten tunel?" "Jo, na ten jo. Pamatuju si všechno do doby, kdy naposled vypadl proud. Pak už nic." James si povzdechl.
"No zkráceně, tehdy jak se znovu nahodil proud jsi uviděla Calluma v odstřelovačské věstě, propíchnutýho nožem. Pak jsi omdlela, Lucy zavolala pomoc a Nathan tě za pomoci své schopnosti vytáhl, potom tě odnesli na ošetřovnu, kde tě Dominique vyléčila."
Hned jak to dořekl, všechno se mi vybavilo. Od chvíle, kdy jsem si myslela, že se utopím, až do chvíle, kdy jsem uviděla Calluma.
"A je v pořádku?" Vyrazila jsem ze sebe a doufala, že odpovědí bude ano. "Je, sice to bylo na hraně, ale nakonec ho taky vyléčila. Teď spí a za dva dny ho propustí." Řekl James a bylo na něm vidět, že je za to rád.
Úlevně jsem si oddechla. Pak mě něco napadlo. "Kdy jsou vlastně ty zkoušky?" Zeptala jsem se a zoufale zadoufa, že to nebude zítra.
"Zítra. Ještě řekni, žes na to zapomněla a můžu ti rovnou zatleskat. Za jeden den se to určitě nenaučíš." "No, no jo, zapomněla..." James obrátil oči k rozednívající se obloze, těžko říct, jestli přemýšlel nad tím, jak můžu být tak hloupá nebo jak můžu mít tak děravou pamět.
"Jeden den je přece ještě spousta času. A když zkoušky prolezu se čtyřkama, tak mi to bude stačit." Řekla jsem a úsměvem se vydala zpátky k jídelně.
"Počkej." Jako na povel jsem se otočila a tázavě nadzvedla jedno obočí. "Bez bot nikam nepůjdeš." "Co tím myslíš?" Jo, ta otázka byla sice pěkně pitomá, ale mně vážně nedocvaklo, kam tím směřuje.
"Tím myslím to, že tě ponesu, jestli ti to ještě nedošlo, Tourová." Řekl James tónem, který nepřipouštěl námitky.
Hned na to se mu jakýmsi záhadným způsobem povedlo mě vzít do náručí.
Ale nebyla bych to já, kdybych nezačala protestovat.
"Pusť mě! Hned!" U toho jsem sebou začala všemožně házet, ovšem bez většího úspěchu.
"Když tě teď pustím na zem, budeš spokojená?" "Ne!" Zasyčela jsem, protože představa, že se v tu chvíli rozplácnu na zemi, mě nijak zvlášť neuchvátila.
"Já věděl, proč jsem jako malej tvrdil, že se nikdy neožením." Zarozumoval James. "Jestli nepřestaneš házet, tak tě omráčím na tak dlouho, že nedostaneš ani ty čtyřky." Zavrčel podrážděně a já zalitovala, že teď nevidím jeho výraz, to bych se nasmála.
"To je vyhrožování." Ohradila jsem se dotčeně, ale radši jsem se svým protestováním skončila. Stačilo si vzpomenout na to, jak dopadl Craig a rázem mě to přešlo. Nicméně trucovité mlčení jsem si neodpustila.
Naštěstí jsme asi za dvě minuty dorazili k jídelně. "Tak jsme tady, mohla by jsi prosím slézt?" Zeptal se a zjevně doufal, že jeho utrpení konečně skončí. K jeho smůle, tak hodná nejsem.
"Víš, že se mi najednou nechce?" Zeptala jsem se a nasadila naprosto neviný výraz.
"Jak já tě nesnáším." Povzdechl si a naštvaně se vydal po schodech nahoru.
"Ber to z té lepší stránky, nýst nahoru bys mě musel tak jako tak a teď sis aspoň ušetři námahu za omračování." "Ty jo, ty fakt umíš člověka povzbudit."
"Já vím a nejlepší na tom je, že si za to můžeš sám a teď mě neseš jen proto, že mě máš rád." Moje slova na něj asi měla pořádně devastující vliv.
Zrudl jak rajče, typovala bych, že to bylo vztekem a do široka vytřeštil oči.
"Zas tak moc si nafandi." Procedil mezi zaťatými zuby stále rudý James. "Ty seš strašnej." Vyznělo to uraženě, ale přitom jsem se musela snažit, abych se nerozesmála.
"Co z toho máš, ty taky." "Na tom něco bude."
Zdar lidi, konečně jsem se dokopala k napsání další kapitoly. Omlouvám se za svoje extrémně pomalé přidávání, ale o prázdninách mi to dělá problém. ;) (ten kdo je líný jako já pochopí).
Slibuju, že od začátku školního roku, začnu opět vydávat pravidelně.
Užívejte prázdnin
Nikou🔱 🌌 ✨ ⛎
