Neznámo jak, jsem se ocitla v nějaké tmavé místnosti. Byly tady jenom jedny dveře a tak se k nim po delším zaváhání vydám.
Ale to, co jsem viděla po jejich otevření, bylo hrozné. Kolem velkého nemocničního lůžka s bílým prostěradlem stáli lidé v černých pláštích.
Zabijáci. Blesklo mi hlavou, když jsem se proplížila kolem nich až k lůžku, abych viděla, co tam dělají.
Leželo tam něco divoce se vzpírajícího a mě až po výkřiku, který to vypustilo z úst, došlo, že je to člověk.
Strnula jsem, když jeden z nich přistoupil k té osobě na lůžku a zapíchl jí do ruky velkou injekci. Kapalina, která v ní byla, měla světle modrou barvu a zářila štříbrným, oslepujícím jasem.
Ve chvíli, kdy se do žil toho člověka vlila i ta poslední kapka z injekce, začal sebou házet a šíleně křičet.
Jeho, nebo její oči, už jsem nebyla schopná rozeznat, jestli je to muž nebo žena, nabyly zvláštní a nepřirozenou modrou barvu.
Nezbyla v nich ani kapka emocí, teď už byly jen modré a prázdné, bezvýrazné, mrtvé.
Jakmile sebou osoba přestala házet, dva z přítomných Zabijáků ji připoutali a někam odváželi.
Rychle jsem je následovala až do místnosti, kde jsem zahlédla asi dalších dvacet lidí, připoutaných ke zdi za ruce. Všichni měli úplně stejné oči, ty modré.
Podvědomě jsem mezi nimi začala hledat mamku a skutečně, byla tam.
Rychle jsem se k ní vrhla, i když jsem věděla, že mě nevidí. "Mami!" Vykřikla jsem do prázdna a sama se lekla vlastního hlasu.
I přesto že vyšel z úst mě, tak mi připadalo, že mi nepatří. Byl vyšší, chraplavý, jako bych ho nepoužívala už dlouhé dny, zastřený a několikrát se vracel coby s každým zopakování slabší ozvěna.
Neodpověděla, jak by taky mohla, neslyší mě. Stále se dívala skrze mě. Nedbala jsem na to, že vlastně mluvím do prázdna a dál se s ní snažila navázat nějaký kontakt. Byla jsem opravdu zoufalá.
"Co ti to sakra dali?!" Sypala jsem ze sebe otázky, jak na běžícím páse, ale mamka ze sebe nevydala ani hlásku.
Asi po sedmi minutách jsem to vzdala, sedla si naproti ní s tím, že třeba něco zvláštního zpozoruju. Ale nic se nedělo.
"Ellie." Zasípala najednou. Znělo to jako, když někdo škrábe křídou na školní tabuli, rvalo mi to uši, přesto jsem se otočila.
"Až se znova doopravdy setkáme, bude už pozdě, abyste to zastavili. Abyste zastavili to, co s námi udělali. Až se zase uvidíme, slib mi, že mě zabiješ. Slib mi to. Bude to tak lepší pro nás obě."
Bylo tak děsivé, když mluvila. Vypadalo to jako by mluvila na mě, dívala se mým směrem, upírala na mě svoje, nýní skelně modré oči, které dřív byly přívětivě zelené.
Doufala jsem, že řekne ještě něco, něco čemu bych rozuměla. Nechápala jsem, proč po mně moje vlastní máma chce, abych ji zabila. Nechápala jsem ani to ostatní.
Ale ona se jen s mírným úsměvem otočila k malému oknu vedle ní a dívala se do dálky. Mě, pokud se to tak dá vůbec říct, už nevěnovala sebemenší pozornost.
++++
Probrala jsem se úplně zpocená. Zmateně jsem se posadila na postel a rozhlížela se kolem sebe. Dokonce mi na malou chvíli připadalo, že se nacházím v té místnosti, kde oné neznámé osobě píchli tu injekci.
V něčem, co byly ve skutečnosti věšáky, jsem viděla lidi v černých pláštích a peřina, do které jsem se nejspíš zamotala ve spánku, mi připadala jako ta pouta, jimiž byla k posteli připoutáná i ta osoba.
Asi jsem se definitivně zbláznila, co když se mi to všechno jen zdálo? Co když to nebyla další z mých vidin, ale jenom obyčejná noční můra.
Tohle místo, Centrum mi nejspíš postupně zabíjí moje normálně fungují mozkové buňky a nahrazuje je něčím jiným, nečím, co ani nejsem schopná pojmenovat.
Drahnou chvíli jsem jen tak seděla, tupě zírala na svoje spocené ruce zatnuté v pěst. Pořád mi v hlavě rezonoval mamčin hlas, jak říkal "Slib mi, že mě zabiješ."
++++
Nevím kolik minut nebo možná hodin trvalo, než jsem se dala tak nějak do pořádku a začala plus mínus normálně uvažovat. A to jediné, k čemu jsem dospěla?
Musím odsud pryč. S tímhle místem ani lidmi, co tady žijí, nechci mít nic společného. Já nejsem jako oni.
Lopotně jsem se vyhrabala z postele, asi pět minut hledala dveře, u toho stihla zbourat dva věšáky a přímo mistrovsky se praštit do brňavky.
Klopýtala jsem chodbou a byla vděčná, že jsem nějak podvědomě věděla, jak se dostat ven.
Mysl jsem měla zahalenou jakousi mlhou, která mi nedovolovala myslet úplně jasně a následkem toho jsem do studeného rána vyběhla jen v tričku, šortkách a ke všemu bez bot.
Na pár vteřin jsem zaváhala, jestli se nemám vrátit aspoň pro boty, protože bez nich se moc daleko nedostanu, ale pak velení přebralo moje bláznovské já, které říkalo, že by to znamenalo jen další zdržení a to si nemůžu dovolit.
Rozběhla jsem se po kamenité cestě. Neohlížela se na fakt, že moje nohy budou za chvilku rozškrábané k nepoznání. Ani na to, že mě do holých lýtek šlehaly ostré větvičky všeho možného, co tu rostlo.
++++
Nakonec jsem přece jen doběhla k bráně, a po tmě se snažila najít nějakou kliku nebo tak něco, abych ji otevřela. Ale pořád se mi to nějak nedařilo.
"Když už utíkáš, tak si vem aspoň boty." Ozval se za mnou povědomý hlas a já se nemusela ani otáčet, abych věděla, kdo tam stojí.
"Jamesi?" "No?" Zareagoval na mou otázku on a mírně nadzvedl jedno obočí.
"Tos přišel jen proto, abys mi vyčetl, že jsem si nevzala boty?" Zeptala jsem se a otočila se na něj, tak abych mu viděla do tváře. Ani nevím proč, ale chtěla jsem vidět jeho výraz, i když jsem si ho dokázala živě představit.
"No, vlastně ne tak docela, ale kvůli tomu taky. Sledoval jsem tě." Řekl s naprostým klidem a zaujatě mě pozoroval jako by na mně snad bylo něco zvláštního.
"Proč?" Sykla jsem na něj coby otázku. "Protože nechci, abys odešla. Sama venku mimo Centrum dlouho nepřežiješ. Do týdne tě najdou, zabijou tě." Na chvilku se odmlčel.
"Nebo ti udělají, to co Starším." Dodal po chvíli a zabodl pohled do země.
Hned na ůvod se omlouvám, že to tak trvalo, ale na čtrnáctidenní dovolené mi dělalo dost velký problém vymyslel něco kloudného a (doufám) záživného. 😱 Takže skoro celou tuhle kapitolu jsem napsala v autě, cestou domů.
Tak doufám, že se líbila. 😊 Užívejte si prázdniny. Nikou🔱 🌌 ✨ ⛎
